Říjen 2008

Příběh hodin

29. října 2008 v 19:55 | diky |  Nápady na maličkosti
Před dvěma lety jsem se nastěhovala do nového bytu. Většího a modernějšího než byl ten starý. Už ani nebydlím sama, takže jsem se musela podřítit a smířit se v každé mistnosti alespoň s jedněmi hodinami. Jen kuchyň zůstávala nějakou dobu ušetřena. Ne, že by nabídka v obchodech nebyla dost velká. Jen žádné z těch, které jsem viděla, nějak nebyli to pravé ořechové. Dokonce jsem kvůli své nespokojenosti bloudila po netu a snažila se najít něco tam. NIC, NIC, NIC.
Co mě zaujalo, byla nabídka hodinových strojků pro další použití. Než jsem si stihla rozmyslet, který by byl nejlepší, dostala jsem jeden coby dárek pod stromeček. Spolu se dvěma balíčky na vzduchu tvrdnoucí hmoty - bílé a terakotové.
V jednom televizním pořadu, určeném pro kutili domácí, jsem viděla reportáž, jak si udělat vlastní hodiny. Docela mě zaujala. Nebyla špatná, ale takovéhle hodiny, poseté figurkami, jsem nechtěla. I když jako prvotní impuls - jak na věc - byla dobrá.
Jedno volné odpoledne jsem se rozhodla - jdu do toho. Na velký papír jsem si předkreslila ciferník. Jako předloha mi posloužil hranatý talíř. Obrazec jsem rozdělila na 12 dílů, za každých 5 minut jeden. Bílou modelovací hmotu jsem vyválela na co nejtenčí placku (pokud se chcete inspirovat, tak nezapomeňte na to, že pod ciferník musíte umístit hodinový strojek, který má nepříliš vysoký trn na ručičky - a ten je směrodatný). Podle papíru jsem si hmotu ořízla do akurátního rozměru a udělala dírky. Na ty se dá použít víčko od fixy, vykrajovátko na cukroví, náprstek ... něco, co má průměr asi 1 cm.
Vzniklý výtvor jsem nechala několik dní na vzduchu důkladně proschnout. Mezitím jsem vybírala ubrousek a promýšlela konečnou úpravu.
Asi po týdnu jsem vzala suchou placku znovu do rukou. Kuchyň mám vymalovanou žlutě a tak mě napadlo, že bych stejný odstín mohla použít i na hodiny. Natřela jsem ciferník několikrát obyčejnými vodovkami. Pak jsem do středu opatrně nalepila vystřižený motiv z ubrousku. Lepidlem jsem přetřela celou plochu. Jednak se pěkně leskne a taky mnohem víc vynikne podkladová barva. Část obrázku - některé okvětní lístky, žilkování na listech, motýla - jsem obtáhla zlatým gelovým fixem. Dírkami jsem protáhla stuhu, zezadu nalepila ciferník, nasadila ručičky. A bylo to ...

P. S. Pravdou je, že takhle na obrázku to není moc vidět, ale v reálu vypadají hodiny na stejně žluté zdi moc hezky. Jako by byly její nedílnou součástí.

Věnec

28. října 2008 v 19:21 | diky |  Nápady na maličkosti
Listí na stromech už hraje všemi barvami a pomalu opadává. Při procházkách mě napadla malá inspirace - nostalgická vzpomínka. Ozdoba na dveře do doby než na ně pověsím věnec z chvojí.

Sýrové mlsání

26. října 2008 v 18:42 | diky |  Recepty na sladké i slané
Dny se krátí, noci dlouží,
rozmary počasí nás souží



Když za okny vládne slota, nevlídno a sychravo, je nejlépe doma. Hezky v teple, pohodlíčku. Sklenka dobrého vínka rozehřeje ... a k ní mám tip na něco malého na zub.
Na malou půllitrovou skleničku (měla by mít šroubovací víčko) je potřeba:
150 gr tvrdého sýra
3-5 stroužků česneku
zelené olivy (kdo nemá rád vynechá, o to víc má pak místa pro sýr )
lžička pikantního koření
cca 10 kuliček čerstvě drceného pepře (v nejhorším případě hrubě mletého)
2 bobkové listy
feferonka
olej
Sýr se nakrájí na kostičky cm x cm a střídavě se s ostatními přísadami skládá do skleničky. Na konec se obsah zaleje až po hrdlo olejem.
Pak přijde na řadu trpělivost ... je třeba vydržet alespoň týden, aby se celá tahle dobrota pořádně rozležela.
V mezičase okukování chodím do ledničky alespoň pravidelně protřepávat.

Podzimní

24. října 2008 v 17:57 | diky |  Balení pro radost
Nedávno jsem balila dáreček pro pána. Použít na něj některý ze zásoby papírů, které jsem našla doma - kytičky, ovoce, dárečky, motorky, krtečci ... se mi nechtělo. Našla jsem látkové lístečky, které by se vzorovaným papírem stejně moc neladili. Přiznám se, že pro chlapy mi balíček s klasickou načančanou mašlí přijde divný. Tak jsem vzala papír ruční, když ho neseženete, stačí klidně i obyčejný balící na balíky. Přidala jsem kousek textilní stuhy a lístečky nalepila obyčejným kancelářským lepidlem.

Mému oknu ...

23. října 2008 v 17:38 | diky |  Počteníčko

Nenávidím ho! Ani se nemusím otočit a cítím jeho studený skleněný pohled na svých zádech. Za všechny ty vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky jsem si na něho zvykla. Stal s pro mne magnetem, drogou. Vzrušovalo mne každé jeho zachvění. Musela jsem vstát a otočit se. Co když … Vůbec to nebylo kvůli němu. Vyhlížela jsem někoho úplně jiného. On nežárlil. Bral to. Ten druhý ho stejně nemohl ohrozit. Kdyby se mohl smát, asi by ho pobavil můj věčný tělocvik. Pokaždé jsem se mu chvíli věnovala. Neviděla jsem ho. Jen jsem ho využívala, abych mohla zahlédnout toho druhého. A pak každou buňku mého těla vlastně rozvibrovali oba. On, že mi umožnil ten pohled, a ten druhý, protože jsem ho milovala. Nikdy jsem se s ním nenudila, i když je velice tichý a nenápadný společník. Naučil mne dívat se na svět jinýma očima. Neustále se kolem něj něco děje. Bylo zábavné sledovat s ním stromy, jak rostly, zelenaly se, žloutly. Nejvíc mne na jaře rozesmívaly ptačí námluvy. Na ně jsme se dívali oba moc rádi. Bylo mi s ním fajn, než jsem pochopila, že mi ukazuje jen jeden svět. Zatoužila jsem vidět i něco jiného. Už jsem s ním nesledovala ani toho druhého. Ztratil se totiž někde ve zmatku dní. Stále se mi po něm stýská a on pro mne nemá ani slůvko pochopení. Je mi z toho všeho smutno. On vlastně za nic nemůže. Vždyť je jen velká skleněná tabule v dřevěném rámu. Obyčejné okno!

Židovský koláč

22. října 2008 v 18:23 | diky |  Recepty na sladké i slané
... nevím, proč se jmenuje koláč zrovna takhle, s tímhle jménem jsem ho už podědila. Když si s ním dáte práci, můžete ho klidně servírovat jako slavnostní dezertík. Super je, že většinu ingrediencí najdete doma, takže jím můžete oslnit i na poslední chvíli .

Co budete potřebovat:
300 gr polohrubé mouky
150 gr hery
1 vejce
70 gr cukru moučky
1 vanilkový cukr
1 prášek do pečiva
1/2 lžičky skořice
Na náplň strouhaná jablíčka, tvaroh, marmeládu, ovoce ... podle toho, co máte rádi.

Pokud doma máte jen hladkou mouku a cukr krystalový, vanilkový jste zapomněli koupit, nic se neděje. Já to vyzkoušela i s nimi a zadařilo se.
Z uvedených surovin se rukama vypracuje těsto, které se nechá v chladu odpočinout. Stačí tak hodinu, ale v pohodě ho můžete nechat v lednici i přes noc, nic se neděje. Mezičas můžete využít na připravení náplně. Já mám vyzkoušená strouhaná jablka - tak 5 větších, s rozinkami, přiměřeně oslazená cukrem a přivoněná mletou skořicí - do druhého dne se díky nim upečený koláč nádherně rozleží. Pak jen stačí vzít vymazanou a vysypanou formu, a po malých kouscích, které se musí pečlivě rozmačkat na co nejtenčí vrstvu, ji vyplnit. U stěn formy by mělo zůstat těsto alespoň 2 cm zvednuté, aby náplň nevytekla. Ze zbytku se udělají válečky a z nich pak mřížky navrch. Zkoušela jsem méně pracně vypadající variantu - vyválet těsto a přenést ho do formy. Ale dost se lepí, takže jsem akorát našpinila víc nádobí. Péct v předehřáté troubě na 180 stupňů cca 30 minut. I když já se spíš orientuji podle toho, jestli mi koláč hnědne ne ...

A ještě malý tip, kterým možná překvapíte i tchyni - na dílek koláče dejte lžičku kysané smetany

Korálky

6. října 2008 v 20:55 | diky |  Nápady na maličkosti
Bývaly doby, kdy jsem měla trochu hlouběji do kapsy. Když jsem se dostala do obchodu, kde prodávali ryze ženské hlouposti, někdy jsem se až divila, jak horentní sumu je nutné zaplatit třeba za pár navlečených korálků. A jelikož jsem ženská marnivá, vymýšlivá a někdy i trochu spořivá, dostala jsem nápad.
V galanterii jsem koupila pytlíček korálků - v tomhle případě takových těch malých válečků, a uzávěr. Nit má doma nejspíš skoro každý. Trošku problém může být s drátkem. Ten musí být hodně slaboučký, aby se na něj korálky hezky navlékaly. Já mám doma kutila domácího, který mě naštěstí zásobil několika cívkami měděného drátku z čehosi elektrického. Robezírat domácí spotřebiče zrovna moc nedoporučuji. Onehdy jsem na cosi využila kousek drátku z květinářství - byl dost dobrý. Nejdřív jsem si nastříhala drátek na cca 20 cm kousky. V tomhle případě jich bylo 5 - na každý lísteček kytičky jeden. Všechny jsem je protáhla jedním korálkem - středem - a rozdělila na polovinu. Abych nezapomněla, středový korálek jsem zvolila kulatý. Vzniklé poloviny jsem křížem protáhla, vždy po dvou k sobě patřících, dalším kulatým korálkem ve stejné barvě. Tím vznikl střed kytičky. Tenhle kousek byl asi ze všeho nejsložitější, protože to chvíli trvalo, než se mi podařilo dát drátkům akurátní tvar. Navléknout na ně korálky, v tomhle případě po 4 z každé strany, byly vcelku brnkačka. Lístek jsem uzavírala tak, že jsem zase křížem provlékla z každé strany drátek jedním korálkem a pro zafixování, ještě několika korálky zpátky ke střed. Asi úplně nejjednodušší bylo navlečení korálků kolem krku. Jen jsem si musela vymeřit správnou délku a do středu šikovně přišít kytičku. A pak už jen stačí vyndat ze šatníku něco slušivého a tenhle malý šperk za pár kaček si vzít na ozdobu

Podzimní inspirace

6. října 2008 v 20:32 | diky |  Nápady na maličkosti


Mám ráda podzim. Jeho začátek. Dny, kdy ještě svítí sluníčko, i když už kdo ví jak nehřeje. Dny, kdy rána zahalená do mlhy, předpovídají, že ještě bude hezky. Vzduch voní ovocem, zralým, i tím, které už ze stromů opadalo. Mám ráda barvičky, kterými se na chvíli rozzáří stromy. Jako by se tou parádou chtěli rozloučit s odcházejícím létem.
Jedny z nejkrásnějších jsou tou dobou javory. Mění se v pestrobarevné kytice hrající všemi barvami - odstíny zelené, žluté, oranžové, červené. Před pár lety me napadlo, že by se ta jejich pomýjivá krása dala alespoň trochu zvěčnit.
Sesbírala jsem si na procházce pár lístečků, doma vzala modelovací hmotu, která tuhne na vzduchu, nůž, prkýnko, váleček a igelitový sáček, který prodávají v drogeriích na zmrazování potravin. Z hmoty jsem uhnětla placičku, na kterou jsem přiložila list ze stromu. Když se různě kroutil, trochu jsem ho namočila vodou, aby se na podklad přilepil. Celé jsem to dala pod igelit a několikrát přejela válečkem tak, aby byla hmota co nejtenčí - cca 5 mm a zároveň se na ni co nejlépe obtisklo jemné žilkování. Pak jsem opatrně nožem objela svůj výtvor kolem dokola a nechala

ho schnout pár dní na vzduchu. Za 4-5 dní dílko důkladně vyschlo, takže jsem mohla pokračovat. Někdy se mi stalo, že kontury nebyly dokonale zaříznoté, vypadaly jako chlupaté. Ale není třeba se hned vztekat. Stačí vzít malý nožík - klidně i trochu tupý, a okraje jím zarovnat. Pak došlo na velké finále. Barvičkami - stačí i obyčejné vodovky za pár kaček, jsem vybarvovala jak mě napadlo. Pokud se vám fantazie nedostává, pořiďte si hmotu v barvě terakota, kterou stačí jen přetřít bezvarvým lakem. Suché to bylo coby dup a tak jsem nakonec použila něco na přelakování, aby vynikly barvičky a lísteček vypadal opravdověji - stačí bezbarvý lak na nehty, lepidlo typu herkules nebo bezbarvý lak.
A pak už si s nimi můžete vyzdobit co chcete - magnetky na ledničku, rámečky na fotečky, girlandy zavěšené kolem oken, špendlíky na oblečení ... fantazii se meze nekladou. A pokud se vám zadaří, dejte mi vědět