Mému oknu ...

23. října 2008 v 17:38 | diky |  Počteníčko

Nenávidím ho! Ani se nemusím otočit a cítím jeho studený skleněný pohled na svých zádech. Za všechny ty vteřiny, minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce a roky jsem si na něho zvykla. Stal s pro mne magnetem, drogou. Vzrušovalo mne každé jeho zachvění. Musela jsem vstát a otočit se. Co když … Vůbec to nebylo kvůli němu. Vyhlížela jsem někoho úplně jiného. On nežárlil. Bral to. Ten druhý ho stejně nemohl ohrozit. Kdyby se mohl smát, asi by ho pobavil můj věčný tělocvik. Pokaždé jsem se mu chvíli věnovala. Neviděla jsem ho. Jen jsem ho využívala, abych mohla zahlédnout toho druhého. A pak každou buňku mého těla vlastně rozvibrovali oba. On, že mi umožnil ten pohled, a ten druhý, protože jsem ho milovala. Nikdy jsem se s ním nenudila, i když je velice tichý a nenápadný společník. Naučil mne dívat se na svět jinýma očima. Neustále se kolem něj něco děje. Bylo zábavné sledovat s ním stromy, jak rostly, zelenaly se, žloutly. Nejvíc mne na jaře rozesmívaly ptačí námluvy. Na ně jsme se dívali oba moc rádi. Bylo mi s ním fajn, než jsem pochopila, že mi ukazuje jen jeden svět. Zatoužila jsem vidět i něco jiného. Už jsem s ním nesledovala ani toho druhého. Ztratil se totiž někde ve zmatku dní. Stále se mi po něm stýská a on pro mne nemá ani slůvko pochopení. Je mi z toho všeho smutno. On vlastně za nic nemůže. Vždyť je jen velká skleněná tabule v dřevěném rámu. Obyčejné okno!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama