Listopad 2008

Adventní květináč

30. listopadu 2008 v 8:00 | diky |  Nápady na maličkosti
Přiznám se, že nápad můj není, ale tenhle výtvor ano.
Pokud ve svém bytě bojujete s nedostatkem místa, bude se vám tenhle adventní věnec v květináči třeba zamlouvat.


K jeho výrobě stačí zelená aranžovací hmota, nejrůznější větvičky, třeba i se šiskou, drátek, vánoční ozdobičky, řetězy ... co vás zrovna napadne. Hmotu uřízněte podle květináče a pevně ji v něm usaďte. Zalijte dostatečným množstvím vody. Pak od krajů do středu aranžujte větvičky tak, aby plochu zakryly. Ty ozdobte jak je libo. Nakonec zapíchněte nástavce na svíčky.

Advent může začít!


Čokoládová pěna

29. listopadu 2008 v 8:00 | diky |  Recepty na sladké i slané
strašně jednoduchá ...
strašně dobrá ...
a pokud potřebujete oběd korunovat sladkou tečkou,
tak i ideální.

225 gr čokolády (nejlepší je hořká na vaření) se pomalu rozpustí ve vodní lázni, přidají se do ní 4 rozšlehané žoutky. V tu chvíli se hmota maliko srazí.

Neděste se.

V misce si ušlehejte 4 bílky s 25 gr cukru na nepříliš tuhý sníh a vmíchejte do čokolády.

Hned bude vypadat líp.

Na konec jemně vmíchejte 150 ml ušlehané 33% smetany.

Hotovo.

Způsob podávání nechám na vás
- buď ji nalijte do skleniček a hodinu před podáváním je vyndejte z lednice
-nebo nechte v misce a hostům servírujte lžičkou vykrájené nočky
ozdobené třeba malinovou nebo ostružinovou omáčko.

Zimní SOOS

28. listopadu 2008 v 8:00 | diky |  Tipy na výlet



Asi každý z nás už slyšel o přírodní rezervaci kousek od Františkových Lázní. Jak my místní říkáme o SÓSu. (Pro zvědavé k nakouknutí SOOS ).
V učebnici přírodopisu (alespoň té naší, před x lety) byl i malý obrázek bahenní sopky. A to bylo asi tak vše.
SOOS je krásný v každé roční době. Na jaře se rašeliniště zazelenají, v létě hodně zesmrádnou, na podzim okolní stromy vykouzlí paletu barev a v zimě tu skoro nikoho nepotkáte, takže si můžete užít báječně klidnou procházku.







Tyhle fotečky jsme pořídili před několika lety, když se podařil ukázkový zimní den, se vším, co k tomu patří - sníh a deset pod nulou. Na SOOSu jsme ten den byli jediní. Přiznám se, že mě tam hnala hlavně zvědavost, protože na jedné informační tabuly je vyfocena bahenní sopka - mofet - v mrazu. Vypadá, jako by ze země vyrůstala úžasná ledová květina. Nám se jí bohužel zatím najít nepodařilo.






Ale i tak je tu spousta toho, co se dá obdivovat a třeba i fotografovat.






















Svatošské skály

22. listopadu 2008 v 7:00 | diky |  Tipy na výlet


Pokud se někdy dostanete do Lokte u Nového Sedla, budete mít chuť a volný čas, projděte se ke Svatošským skalám.


Čeká vás 6,5 km dlouhá, nepříliš fyzicky náročná, procházka podél řeky Ohře.


My tenhle výlet podniky jeden říjnový mlhavý den, kdy sluníčko vykouklo jen na chvíli v okamžiku, kdy jsme byli skoro zpátky v Lokti.


Nejhezčí pohled se naskytne z protejšího břehu. Tedy pokud vás neodradí poněkud vratký most.


Když ho zdoláte, uvidíte zkamenělý svatební průvod v celé jeho kráse.


Zimní marmeláda - recept

20. listopadu 2008 v 8:00 | diky |  Recepty na sladké i slané

Objevila jsem kouzlo vaření marmelád. To kouzlo, tajemnou alchymii, kdy se něco dobrého uchová jako něco ... (jak to jen napsat) ještě lepšího. Pohrála jsem si už s několika chuťovými variacemi, jejichž recepty možná ještě zveřejním. Dneska se podělím o recept, se kterým jsem sklidila zatím asi největší úspěch.
Proč zrovna zimní marmeláda? Ne, není to tím, že bych bloumala po zahradě a zkoumala, co se dá ještě zavařit . Na 12 měsíčků taky zapomeňte - nejsem Maruška . Je to prosté - na sklonku roku se v obchodech objevují kilové košíčky kiwi. A těch je na tuhle sladkou dobrotu potřeba nejvíc.

Na přibližně 8 malých skleniček marmelády si kupte:
1 košíček kiwi (1 kg)
5 jablíček
1 pomeranč (nemusí být)
1,5 kg cukru
1 lžíce kyseliny citronové
100 gr rozinek (tedy pokud je máte rádi)



Oloupané kiwi nakrájejte na malé kousky, jablíčka nahrubo nastrouhejte, pomeranč natrhejte a všechno to dejte do většiho hrnce. Ten stačí nejdřív přikrýt pokličkou. Až se ovoce začne vařit, je potřeba nad ním stát a míchat. A míchat. A míchat. Dokud se ovoce nerozpadne na kaši. Trvá to asi hodinu. Pak přidejte hrozinky, cukr a kyselinu citronovou. Horké plňte do sklenic, nejlépe šroubovacích, aby vám marmeláda vydržela celou zimu ... tedy pokud ji rychle nesníte.


P. S. Já ji včera smíchala jen s obyčejným bílým jogurtem a měli jste slyšet to mlaskání z protější strany stolu.

Prý už přichází zima

19. listopadu 2008 v 11:09 | diky |  Svět je báječné místo k narození
Takhle u nás zamrzají louže

A takhle "hřeje" zimní sluníčko

Hádej, kdo přijde

18. listopadu 2008 v 19:54 | diky |  Počteníčko

Tak tu máme zase dlouhé zimní večery. Venku je tma jako v pytli. Ve světle pouliční lampy je vidět poletující sněhové vločky. Vypadají jako něžná peříčka holubů. Větrný vír je chvílemi roztančí a světlo lampy jim propůjčuje zlatavou barvu. Když dopadnou na střechu, pod kterou mám pokoj, naposledy jemně zašustí. Zima jako taková mne příliš nenadchne, mám mnohem raději ostatní roční období. Jaro, s jeho vrtkavým počasím, léto s rozesmátým sluníčkem a i podzim s pestrou paletou barev, které propůjčuje přírodě. Kdyby se mne někdo zeptal, co se mi líbí na zimě, pak asi, kromě Vánoc, které by měly být samostatným ročním obdobím, právě klid jejích tmavých večerů. Vůbec se nedivím, že se dřív lidé scházeli k povídačkám. Tahle doba má svou zvláštní atmosféru, pro pohádky jako stvořenou. Skoro mne mrzí, že dnes nikdo nepřišel na návštěvu. Chtěla bych si s někým jen tak povídat. Nalila jsem si skleničku vína, zapálila svíčku a pohodlně se usadila do obrovského ušáku, který jsem zdědila po prababičce. Pozoruji odraz plamene, jak tančí podivuhodný tanec po stěnách pokoje. Jsem docela unavená z celodenního shonu a tahle hra světel a stínů mne uklidňuje. Světlo svíčky a obyčejné žárovky se vůbec nedá srovnat. Když rozsvítím žárovku, je to jako kdybych chtěla celý pokoj důkladně prozkoumat, vidět každou čárku na nábytku, každé smítko prachu, pavoučka ukrytého za skříní. A když zapálím svíčku, celou místnost prostoupí tajemno. Z potemnělých koutů vystoupí strašidelné stíny. Při troše fantazie se můžu začít bát. Moje prababička, původní majitelka rozměrného křesla, to prý s duchy uměla. Působila jako kastelánka na jednom opuštěném a taky trochu zchátralém zámku. Já si ji už nepamatuji, ale moje babička mi o ní někdy vypráví. Prý jsem její mamince hodně podobná. Stejně jako ona se i já zajímám o věci, které odporují běžnému lidskému chápání. Na zámku k tomu měla příležitost. Byl postaven někdy v polovině šestnáctého století a jeho zdi byly němými svědky nejedné veselé, ale i hodně smutné chvilky. Za ta staletí do nich obyvatelé, zámečtí páni a paní, i prosté služebnictvo, vepsali svůj životopis. Za takových zimních večerů, jako je tenhle, prý prababička pozvala pár přátel a uspořádala pro ně spiritistickou seanci. Babička byla v té tobě ještě hodně malá, ale pamatuje, že se jí potom zdálo o lidech, jejichž portréty zdobily schodiště. Jednou mi řekla, že k vyvolání takového ducha není potřeba nic zvláštního. Člověk musí jen v tmavém pokoji zapálit svíčku, vedle ní postavit sklenici s tekutinou a vyzvat ducha, aby za ním přišel. Atmosféra dnešního večera je tak podmanivá, že jsem neodolala, postavila jsem sklínku vedle svíčky a potichu pozvala svou už dávno mrtvou prabábu k rozhovoru. Chvilku se nic nedělo, ale potom jako by se v pokoji ochladilo a v jednom z tmavých koutů se udělala mlha. V první chvíli jsem si myslela, že je to halucinace, něco jako fata morgana v poušti. Pevně jsem stiskla víčka a znovu oči otevřela. To už mlha začala dostávat konkrétní podobu. Napadlo mne, že jsem pití vína přehnala a štípla se do ruky. Mlha tam byla pořád. Pomalu jsem se začínala bát. Najednou přede mnou stála prababička přesně v takové podobě, jakou jsem si pamatovala z jejích zažloutlých fotografií, bílé vlasy pečlivě spletené do dvou copů a ty otočené kolem hlavy. Přes šaty zavázanou zástěru, která byla jako letní louka plná kvítek. "Už jsem čekala, kdy tě napadne pozvat mne na návštěvu, milá pravnučko," řekla mi ta mlžná podoba kdysi živé paní. "Jak jsi věděla, že se s tebou budu chtít setkat?" zeptala jsem se, protože jsem byla zvědavá. "Jsi mi hodně podobná. Ze světa, kde se teď nacházím, tě pořád pozoruji a tak trošku nad tebou držím ochrannou ruku," vysvětlila mi vlídně. "Prababičko, jsem z toho v šoku. Kdysi mi o tobě vyprávěla babička, o tvých seancích, ale nikdy by mne nenapadlo, že to skutečně funguje." "Milá zlatá, jsi ještě příliš mladá a nezkušená. Já jsem o těchto věcech začala uvažovat až když jsem byla skoro dvakrát tak stará jako ty. Možná by k tomu nikdy nedošlo, kdybych tenkrát nepřijala práci kastelánky. Na zámku byla knihovna, původní majitel, hrabě, jehož jméno není důležité, v ní shromažďoval spoustu krásných vědeckých i nevědeckých knih o magii, orientálním lékařství, astrologii a také o životě po smrti. Teď, kdybys mi dovolila, sednu si do svého oblíbeného křesla, protože už sice nejsem živá, ale stát mne unavuje." "Promiň, prababičko, ale ještě pořád se nemohu vzpamatovat, že tě vidím," omluvila jsem své nezdvořilé chování a uvolnila staré dámě místo. Sama jsem si sedla na zem. Prababička se pohodlně usadila a pokračovala ve vyprávění:" Tak tedy, chvíli mi trvalo, než jsem se na svém novém působišti rozkoukala. Předtím jsem učila tlupu malých nezbedů číst, psát a počítat. Ale když mi jeden kamarád ze studií nabídl tohle místo, ani na okamžik jsem nezaváhala. Vůbec jsem nechtěla hledat nějaké tajemství, ale velmi jsem se zajímala o historii a tak jsem si myslela, že se něco zajímavého dozvím. Nějakou dobu jsem jen chodila kolem všech vystavených exponátů s téměř posvátnou úctou, jen jsem je oprašovala. Prohlížela jsem si obrazy, dotýkala se nábytku a snila o době, kdy byl zámek plný lidí, kteří se procházeli zahradou, posedávali na nádherných křesílkách, ochutnávali jídlo naservírované na čínském porcelánu. V knihovně jsem si hned první den všimla knihy, která ležela otevřená na stojanu. Denně jsem z ní ometala prach, ale než jsem si dovolila otočit jedinou stránku, uběhlo hodně času." Tiše jsem naslouchala vyprávění a litovala, že nikde kolem na zámku nehledají kastelánku. "Poprvé jsem se ji odvážila vzít do rukou přesně na Štědrý den. Byly to tenkrát neveselé svátky. Tvůj pradědeček odjel do Ameriky a já je neměla s kým slavit. Moji rodiče nemohli přijet, přátelé byli daleko a tvoje babička tenkrát byla teprve miminko, které umí tak leda jíst a spát. Byl to tenkrát takový tichý večer jako dnes, rádio jsme neměli, televizi také ne a tak jsem si pokaždé před spaním četla.Jenže ten den jsem dočetla poslední ze své zásoby knih a tak mne, když jsem uložila tvoji babičku, napadlo zajít do knihovny a půjčit si něco tam. Svítila jsem si svíčkou, protože po zámku byla elektřina rozvedena pouze v obytné části.Můj zrak přitáhla ta rozevřenou knihu. Vzala jsem ji do svých roztřesených rukou. Na hřbet kdysi dávno tiskaři vytiskli zlatým písmem její název - Všelico, co lze o spiritismu věděti. Žila jsem v době, kdy se o těchto věcech nemluvilo, a když, tak jen velmi málo. Co je to spiritismus, jsem si nedokázala vůbec představit. Tak jsem knihu vzala a místo ní dala jinou z police. V zimě sice žádní turisté po památkách nechodí, ale kdyby náhodou přišla inspekce, mohla jsem mít nepříjemnosti. Na stojanu ležela kniha, a že je to jiná by nikoho nenapadlo. Ve svém pokoji jsem se zavrtala do tohohle ušáku a s úctou začala číst. Prokousat se prvními stránkami mi trvalo dlouho, protože jsem si musela zvyknout na starodávné ozdobné písmo. Není divu, byla vydána v roce 1595. To, co bylo knize napsáno, bylo tak zajímavé, že jsem se od ní odtrhla až ráno, když mne na tváři pošimraly první sluneční paprsky. Udivilo mne, že zůstala zachována tak dlouho a středověcí inkvizitoři ji nespálili, protože mnohé v ní hraničilo s čarodějnictvím. Bože, dítě, já budu muset pro dnešek končit, jsem strašně unavená, ale pokud mne zítra, vlastně spíš dnes večer, zase zavoláš, budu ve vyprávění pokračovat," řekla prababička, podívala se na hodiny a zjistila, že už brzy bude ráno. Pomalu se mi začala před očima odhmotňovat. Sotva se úplně zmizela, usnula jsem tvrdým bezesným spánkem. Celý den jsem o prababičce přemýšlela. Hlavně mi pořád vrtalo hlavou, jestli to všechno přeci jen nebyl sen. Večer jsem zase zapálila svíčku, postavila vedle ní sklenici. Tentokrát jsem do ní nalila sherry, protože z vyprávění vím, že ho prababička, jako správná zámecká paní, měla moc ráda. No a nakonec jsem ji jako předchozí večer pozvala na návštěvu. Křeslo jsem nechala prázdné a tak jsem se ani moc nedivila, že se prababička začala zhmotňovat zrovna na něm. "Dobrý večer," pozdravila jsem ji jako by byla stále živá. Usmála se na mne. Dnes mi připadal její duch o pár let mladší než minule. "Budeš, prosím, pokračovat ve vyprávění?" zeptala jsem se nedočkavá dalšího příběhu. Prababička se na mne podívala a řekla: "Vidím, že jsi mi připravila můj oblíbený nápoj, ale já ho bohužel nemohu ani ochutnat. Jsi hodná. Můžeš mi připomenout, kde jsem skončila?" "U toho, jak jsi četla až do rána." "Ano už vím," rozpomněla se, "takže jsem nad knížkou strávila celou noc. To, co jsem se dozvěděla, mi vyrazilo dech. Autor do detailu popsal způsoby vyvolání duchů, všechno, co se při takové seanci může přihodit a jak se zachovat. Další noc jsem se vyzbrojila knihou, a stejně jako ty, jsem v křesle začala vyvolávat duchy, chtěla jsem využít prostředí a dozvědět se něco o původních obyvatelích. Chvíli se nic nedělo, a mne napadlo, jak dokonale jsem se četbou nechala zmást. Potom se tichem zámku ozvaly kroky. Někdo se blížil chodbou, jeho krok byl unavený. Stulila jsem se v křesle do klubíčka, hrůzou jsem ani nedýchala. Už stál za dveřmi, zaklepal a když jsem šeptla dále, prošel zavřenými aniž by otevřel. Bylo to jako bravurní filmový trik. Ovanul mne chlad, my duchové se tak projevujeme, ale tehdy jsem to ještě nevěděla. Přímo proti mně stanul středověký rytíř v poněkud pomačkané a rezavé zbroji. V pravé ruce svíral jílec meče a pronikavým pohledem si mne měřil. V očích jsem mu spatřila zlostné ohníčky. "Kdo vám dovolil tahat mne, už přes 300 let mrtvého člověka z hrobu!" obořil se na mne. Špitla jsem něco na omluvu. "Ženská bláznivá, víte, co vůbec provádíte? Kdo vám půjčil tu knihu?" ptal se vzteky celý rozpálený. "Půjčila jsem si ji v knihovně." "No to je paráda, já jsem ji schovával jako oko v hlavě. Měl jsem na ni dokonce tajnou skrýš, o které nikdo nevěděl a teď si ji může půjčit kdokoli," zlobil se. "Já bych se s vámi nerada hádala, ale teď je jiná doba," chtěla jsem mu vysvětlit. Tvářil se pořád jako bouřkový mrak: "K čertu s jinou dobou! Vy mne jen tak vytáhnete mezi živé!" "Omlouvám se, ale chtěla jsem se dozvědět něco o tomhle zámku a o těch, co tu bydleli," řekla jsem mu, pevně rozhodnutá, že se nenechám zastrašit. "Milá dámo, víte vůbec s kým mluvíte?Rozhodně nejsem nějaký knihomol a vševěd, nehodlám tady s vámi ztrácet čas. Jestli potřebujete něco vědět, tak musíte ze záhrobí vytáhnout někoho jiného. Odcházím a přeju vám jen to nejhorší!" Pak zase prošel dveřmi a jeho kroky se vzdalovaly. Dlouho jsem ztuhle seděla, znechucená jeho zlobou, ale hlavně vyděšená posledními slovy. Po téhle příhodě jsem knihu pečlivě schovala do knihovny aby k ní nikdo nemohl. Na stojanu jsem nechala náhradní. Vánoční svátky byly pryč, přešel i Silvestr a Nový rok. Poslední rytířova slova jsem měla pevně vryta do své paměti. Vlády se ujalo jaro, potom i léto a od tvého pradědečka jsem nedostala z ciziny ani jedinou řádku. Začala jsem se bát, že jsem za svou zvědavost byla prokleta. Tvoji babičku jsem hlídala na každém kroku, protože jsem měla strach i o ni. Stačilo malinké nastydnutí a už jsem nemohla spát. Měla jsem na sebe zlost, že si za všechno mohu jen já sama. Pokaždé, když jsem procházela kolem portrétů majitelů zámku, pozorně jsem si je prohlížela a hledala mezi nimi onoho rytíře. Buď byl autor jeho obrazu mazal a nebo mezi nimi nebyl. Na začátku školních prázdnin na můj zámek přijela vzácná návštěva. Jedna doktorka z Prahy měla v úmyslu sepsat o historii rodu a k tomu potřebovala studovat nějakou dobu kroniky v místní knihovně. Její návštěva byla docela příjemným zpestřením mých poněkud nudných dní, které oživily jen návštěvnické prohlídky. Ubytovala jsem ji v našem nejlepším pokoji pro hosty, který sousedil s knihovnou. Paní doktorka mi sama navrhla, že mi pomůže s průvodcovstvím, pokud já ji pomohu ve volných chvílích se studiem starých rodinných spisů. Nejdříve jsem si vzpomněla na tu záhadnou knihu a zamrazilo mne. Ale pak mne napadlo, že bych se možná teď možná mohla o rytíři dozvědět. Čím déle jsem neměla zprávy o svém muži, tím jsem o něj měla větší strach. Paní doktorka Jana byla sice o hodně starší než já, ale měla velice moderní názory a tak mi navrhla tykání. Historii zámku měla v malíčku a já jsem jí ráda poslouchala. Jednou večer v knihovně našla onu proklatou knihu. Když na ni sáhla, málem jsem leknutím omdlela. Zeptala se mne, co se děje. Vyprávěla jsem jí svůj příběh o setkání s duchem tajemného rytířem a o své obavě z prokletí. Poslouchala velmi pozorně a potom našla na svém pracovním stole jednu z kronik, nalistovala příslušnou stránku a knihu mi podala. Z papíru na mne vzpurně hleděl můj neznámý vánoční host. Nemohla jsem se mýlit. Jana si vzala knihu zpátky a přečetla mi, co v ní bylo napsáno. Už jsem věděla, s kým jsem měla tu čest. Rytíř Slavata, první majitel panství, zakladatel rodu a také majitel Všeličeho, co lze o spiritismu věděti. On i jeho manželka se zajímali o tenhle problém a oba se stali uznávanými odborníky, jak by se řeklo v dnešní době. Byl to velmi tvrdý muž, často kolem sebe chrlil hromy a blesky, ale ve svém nitru byl velice chytrý, vzdělaný a dobrý. Jeho manželka, jak jsem později zjistila ani její portrét nevisel nikde na chodbách, zmizela za záhadných okolností. Krátce poté si Slavata pořídil knihu o spiritismu a snažil se ji najít mezi mrtvými. Když jsem znala jeho příběh, byl mi mnohem sympatičtější. On se v té chvíli nezlobil jen na mou zvědavost, on se zlobil na všechny ženy, protože ta, kterou miloval mu tolik ublížila. Jana dostala nápad. Co když se pokusíme vyvolat ducha Slavatovy manželky Reginy? On ji nemohl najít, protože třeba ještě nebyla mrtvá, ale po tak dlouhé době určitě bude. Její nápad se mi zamlouval. " Prababiččin duch se pomalu začal rozplývat a já jsem zjistila, že mám nejvyšší čas zalehnout na chvilku do postele a pár hodin se prospat. Tentokrát se mi zdálo o prababiččině zámku v době jeho největšího lesku a slávy. Komnatami se procházeli dámy a pánové v nádherných róbách, stromy v zámecké zahradě byly sestříhány do nejroztodivnějších tvarů a po pěšinkách vysypaných pískem se procházeli pávi. Sen byl neuvěřitelně plastický, jen sebe jsem nikde nemohla najít. Ráno jsem málem zaspala. Podařilo se mi nějakým nepochopitelným způsobem přeslechnout budík, který má zvuk, jenž by vytáhl i mrtvého z hrobu. Celý den pak podle toho vypadal. V kanceláři jsem zjistila, že mám svetr naruby, ponožku každou jinou, kalhoty mi zrovna barevně neladí, peněženka zůstala ležet na stole v kuchyni. Cestou z práce jsem spěchala. Podařilo se mi přehlédnout zamrzlou louži a než jsem stačila zareagovat, ležela jsem na zemi rozplácnutá jako žába. Jestli mne někde z jiného světa sleduje prababička, tak se asi musí smát tomu, co se mnou dokáže její vyprávění udělat. Když se mi, s naraženou sedací částí mého těla, ale jinak celkem bez úhony, podařilo přečkat do večera, zopakovala jsem přivolávací formuli duchů tak, jako po předchozí dva večery. Prababička na sebe nedala dlouho čekat. Místo pozdravu mne trochu pokárala, že jsem nedočkavá, jak její příběh dopadne. "A ty se mi divíš," řekla jsem jí, "vždyť tvoje vyprávění je skoro jako román z červené knihovny." Prababička se usmála a začala povídat: "Jana mi na rozmyšlení nechala celý týden. Já jsem zvážila všechny pro a proti a rozhodla se, že se tedy pokusíme ducha zemřelé zámecké paní najít a vyvolat. Jana se snažila najít její portrét v kronikách, ale nepodařilo se to. Tentokrát jsem se na svou seanci pořádně připravila, hlavně duševně. Vyvolání Reginina ducha nebylo jednoduché. Pokoušely jsme se víc než hodinu a když už jsme to chtěly vzdát, Regina se před námi začala zhmotňovat. Byla nejkrásnější ženou, jakou jsem kdy viděla. Teď pořádáte soutěže o královnu krásy, tak přibližně víš, jaké je měřítko téhle lidské vlastnosti, o kterou se ale hlavně postarala příroda. Tahle Regina by ovšem všechny ty vaše našminkované miss strčila s přehledem do kapsy. Její krása vycházela hlavně z její duše. Za svého života musela být tím nejlaskavějším stvořením. "Co ode mne potřebujete?" zeptala se mírným hlasem. Vylíčila jsem jí stručně, co jsem svou zvědavostí způsobila a o svém strachu z prokletí jejím zesnulým manželem. "Ach, ubohý Slavata," řekla Regina. "Vím, že mne od mého zmizení do konce svého života hledal. Nechtěl vám ublížit, jen je velice nešťastný. Žili jsme spolu sotva pár let, já jsem mu porodila dědice, syna Jana. Všechno bylo tak krásné, ale nemělo mít dlouhého trvání. Když oslavil náš syn první rok, pozvala mne přítelkyně na návštěvu. Bohužel jsem cestou onemocněla a do cíle své cesty nedojela. Myslela jsem si, že se na cestu vydávám se spolehlivými sloužícími. Mýlila jsem se. Sotva mne zachvátila horečka, zpanikařili, sebrali z mé výbavy, co mělo nějakou cenu, a mne nechali ve vyrabovaném kočáru na okraji malé vesničky. Osud tomu tak chtěl, že mne našla po dvou dnech, vyčerpanou, rodina, která se vracela z návštěvy příbuzných. Vzali mne k sobě domů. Dlouho si všichni mysleli, že svou nemoc nepřežiji, ale po dlouhých týdnech blouznění, se moje tělo s nemocí vypořádalo. Jen jsem si nedokázala vzpomenout, kdo jsem. Za to jsem zjistila, že dokážu pomáhat lidem od bolesti, znám způsob uzdravení nemocných. Viděla jsem do budoucnosti, jen moje vlastní vzpomínky mi byly záhadou." "A prababičko, to už si vážně nikdy nevzpomněla na to, kým byla?" chtěla jsem vědět. "Bohužel. Řekla nám, že paměť se jí vrátila až v den její smrti. Celou tu dobu žila v ústraní a pomáhala těm, kdo pomoc potřebovali. Slavata nemohl vyvolat Reginina ducha, protože zemřela až dlouho po něm. Slavatova slova vůbec nebyla míněna jako kletba, ale jako reakce nešťastného manžela." "Tvůj muž," obrátila se na mne Regina, " ti poslal několik dopisů. Bohužel pokaždé spletl adresu, a proto všechny leží na malé poště v sousedním okrese. Už se o něj nemusíš bát, protože během několika málo dnů ho máš doma. V téhle chvíli pluje lodí nedaleko Hamburku a chystá se na přistání. Budete spolu žít ještě dlouho a šťastně. A o svou maličkou se taky bát nemusíš. Tvému rodu je souzeno žít na tomto světě ještě hezkou řádku let, dokonce století." "Ani nevíš, jak mne její slova potěšila," řekla prababička a i po tak dlouhé době na ní byla znát její tehdejší radost. "Regina mi ve zkratce vyložila mou budoucnost a zmizela. S Janou jsme na sebe chvíli koukaly. "Kdybych to někomu vyprávěla, neuvěří mi," prohlásila po chvíli ticha." "Nenapadlo vás, jestli není Slavatovi a Regině možné nějak pomoci?" zeptala jsem se. "To víš, že napadlo. Celý zbytek noci jsme prohledávaly knihovnu, jestli tam náhodou nenajdeme ještě něco o spiritismu. Teprve k ránu jsem na nejvrchnější polici našla knihu, o které jsem si původně myslela, že je úplně stejná jako ta první, ale …" prababička udělala dramatickou pomlčku. "Prosím, nenapínej mne," žadonila jsem. "Na první pohled byly obě knihy opravdu úplně stejné, ale pak jsme zjistily, že tu druhou vytiskli o něco později. Ten, kdo ji tiskl, přidal ještě pár stránek navíc. Začetly jsme se do nich s Janou a opravdu v ní stál černý na bílém návod pro naše nešťastné duchy. Další večer, když už venku nastala naprostá tma, usadily jsme se každá ve svém pokoji. Jana volala z říše mrtvých Reginu a já Slavatu. Rozdělily jsme si je tak, protože jsem měla obavu, že by se Jana podivínského rytíře mohla leknout. Mezi pokoji byly dveře, které jsme nechaly otevřené a sedly jsme si tak, že jsme na sebe navzájem viděly. Zámkem se znovu rozlehl unavený Slavatův krok. Zdálo se mi, že tentokrát napadá na nohu. Že by válečné zranění? Při vší své zpupnosti a zpustlém zjevu mu nechyběla galantnost, protože i tentokrát vstoupil až po mém vyzvání. Podle výrazu Janiny tváře jsem zjistila, že se oba mrtví objevili téměř současně. Tentokrát se Slavata zlobil snad ještě víc, než posledně. Ale já jsem byla rychlejší než on a než stihl byť jen otevřít ústa, oznámila jsem mu, že jsme mu našly Reginu. Chvíli na mne nevěřícně zíral jako leklá ryba. Proto jsem ho vyzvala, aby mne následoval za Janou. Ve vedlejší místnosti se skutečně nepatrně vznášel duch jeho milované. Slavata byl překvapen. Pomalu se blížil k Regině a já s Janou jsme je chvilku pozorovaly. I když se jejich těla dávno v zemi změnila v prach, bylo na nich i po tak dlouhé době vidět, jak moc se milovali. Potom jsme, abychom je nerušily, odešly a když jsme se vrátily, komnata zela prázdnotou. Snad jen jako poděkování se nám ze zámeckého parku ozvalo zacukrování dvou hrdliček. A my jsme s Janou měly radost, že jsme k sobě vrátily dvě duše, které k sobě patří. Jak jsem za krátko zjistila, Regina měla ve všem pravdu. Tvůj pradědeček se vrátil, vzpomněl si dokonce na tu špatnou adresu a na poště pak opravdu ležely moje postrádané dopisy. Sama vidíš, že náš rod skutečně pokračuje." "A co se stalo s tou knihou?" vyzvídala jsem. "Měla bych ti říct, milá pravnučko, že už se dávno rozpadla. Ale jako duch neumím lhát. Je ještě pořád na svém místě v zámecké knihovně. Tady na druhé straně se člověk naučí brát věci jinak než mezi živými a myslím si, že tím, že ji otevřeš a budeš číst, nemůžeš udělat nic zlého. Sleduji tě, co jsi na světě a tak jsem si tebou jistá." "Děkuji ti, prababičko! Ale stejně nevím, jak se k té knize dostanu?" "Pravda," usoudila má příbuzná, "to jsem ti ještě nepověděla. Tak tedy, až budeš mít volnou chvilku, zajeď na můj zámek. Mělo by to být co nejdříve, protože tam teď restauruje nějaké památky, to bys neuhodla kdo? Janin syn. Ukáže ti obě knihy a myslím si, že ti pomůže i s duchy. A kdo ví s čím ještě …" prababička se začala smát a pomalu mizela. "Děkuju ti," řekla jsem do mizející mlhy, "jsem ráda, že jsi za mnou přišla." Zdálo se mi, jako bych slyšela ještě nějaká prababiččina slova, ale už jsem jí nerozumněla.

Mrkvance

15. listopadu 2008 v 19:17 | diky |  Recepty na sladké i slané

Neboli šátečky z mrkvového těsta. Recept na ně není můj. Dala mi ho kamarádka omylem, ale jsem moc ráda, že ho mám. Další kamarádka, která držela dělenou stravu, z něj byla nadšená, že může sladce hřešit i ona.

A jak na ně:
200 gr jemně strouhané mrkve
450 gr polohrubé mouky
1/2 prášku do pečiva
1 hera
marmeláda, tvaroh, drobné ovoce - na náplň
Tohle všechno se vypracuje ve vláčné, trochu oranžově čárkované, těsto, které se nechá chvíli odpočinout. Pak se rozválí na slabou placku. Z té se vykrajují čtverečky, plní podle chuti a přeložením protějších rohů skládají v malá psaníčka. Pečou se na 1800 přibližně 20 minut. Hotové se obalují v moučkovém cukru.


P. S. Já je dneska plnila povidly zahuštěnými perníkem a stříknutými kapkou rumu a byly zatím asi nejlepší, co jsem kdy pekla.



Zimní marmeláda

11. listopadu 2008 v 19:02 | diky |  Recepty na sladké i slané
Dneska odpoledne jsem v obchodě objevila, že mají kiwi balné po kile. Loni jsem z nich vařila marmeládu, která u všech ochutnávajících sklidila velký úspěch. Recept jsem si vymyslela - poměry naházela do hrnce od oka.
Za pár dní bych si to ráda zopakovala. Vezmu si k němu i váhu, tužku a papír a recept přidám na "bloček".


Pudinkové řezy

9. listopadu 2008 v 8:36 | diky |  Recepty na sladké i slané
Kdo nepekl neuvěří ...

Já osobně bych taky asi neveřila, kdybych tenhle recept nevyzkoušela. Nejde o to, že by byl složitý, spíš jsem měla malinko obavy z toho, jak to celé dopadne. A hlavně, jestli to není nějaká blbost - výplod kuchařského šotka.

Budete potřebovat:
1 l mléka
3 vanilkové pudinky
5 lžic cukru
Z toho si uvařte klasický, jen trocu víc hustý pudink. Za chvíli ho budete potřebovat. Až ho odstavíte z plotny, můžete se pustit do těsta.
200 gr cukru
200 gr polohrubé mouky
4 vajíčka
1 dl oleje
prášek do pečiva
Cukr, vajíčka a olej, vyšlehejte do pěny, vmíchejte mouku a prdopeč. Celé to hezky vylejte na důkladně vymazaný a vysypaný plech.
A teď přijde krok, ze kterého jsem měla strach - navrch nalijte horký pudink. Hezky do všech stran, aby žádný z konzumentů nefrfňal, že zrovna on má svůj kousek suchý. Pak svůj výtvor dejte do trouby vyhřáté na 180 stupňů, cca 20-25 minut. Nedivte se, že se v průběhu pečení pudink schová do těsta. Když je povrch krásně zlatavý (a po pudinku ani stopy), máte nejtěšší část za sebou.
Už jen musíte počkat, až řezy vychladnou a pak na ně namazat 2 kysané smetany smíchané se 2 vanilkovými cukry. Kolegyňka, která mi tenhle recept nechala (a já jí za ten tip děkuju) , navrch ještě strouhala margotku. Ale stejně dobře ho můžete posypat kakaem, kokosem, nebo nechat jen tak a ozdobit ho třeba až při servírování.

P. S. Chtěla jsem přidat fotečku. Bohužel se po něm zaprášilo dřív, než jsem stihla stisknout spoušť.


Tajemno

7. listopadu 2008 v 17:39 | diky |  Svět je báječné místo k narození
Důkaz toho, že jiný podzimní den může být strašidelný. Ale krásně ...

Listy a nebe

7. listopadu 2008 v 17:34 | diky |  Svět je báječné místo k narození
Dny pozdního podzimu neoplývají zrovna barvami. Ale stačí když vykoukne sluníčko ...

Kvítek

7. listopadu 2008 v 17:32 | diky |  Svět je báječné místo k narození
Celý můj život je o nekodokalosti, proto mě fascinuje něco takhle dokolaného ...

Nejsem ...

7. listopadu 2008 v 17:30 | diky |  Svět je báječné místo k narození
Ne, nejsem kdo ví jaký fotograf. Jen mě někdy napadne, že to či ono by stálo za to zvěčnit. Zachytit prchavý okamžik, kouzlo chvilky ...
Nakoukla jsem do spousty "bločků", viděla spoustu obrázků, většinou hezčích a zajímavějších než jsou ty moje, ale i tak bych se o ně chtěla s vámi, kdo ke mně ze zvědavosti nakouknete, podělit.

Pojďte se bát ...

3. listopadu 2008 v 19:30 | diky |  Počteníčko


Kap! Kap! Do děravé střechy zběsile bubnoval déšť. Po nebi letěly, rychlostí splašených koní, mraky plné vody. Blesk je co chvíli rozčísl a téměř současně zaburácel hrom. Pršelo už hezkých pár hodin. Půda, ráno ještě vyprahlá, pomalu přestávala přijímat vodu. Zem, včera na troud suchou, teď zdobily louže. Seděla v koutku, promočená, vyděšená, schoulená. Poslouchala zvuky a upírala oči do tmy v domnění, že zahlédne alespoň něco. Hlavou se jí honily neveselé myšlenky. Ráno ji probudili ptáci svým zpěvem, nebe mělo barvu chrp a slunce příjemně hřálo. Na dovolenou, která jí právě začínala, si nemohla vybrat lepší počasí. Na hotelové terase posnídala křupavé rohlíčky s domácí zavařeninou, vychutnala si ranní šálek kávy a cítila se báječně. Pohled na kopce, zalité paprsky vycházejícího slunce, ji okouzlil. Po dlouhé době si dopřála pár dní volna a doufala, že si konečně odpočine. Snila o tom, jaké by to bylo, kdyby tu mohla být s ním. Nejspíš by ještě spolu leželi v posteli. Měla ráda milování za svítání, kdy noc končila svou vládu a probouzející se den všemu propůjčovalo fantastické barvy. Pozorovala by jeho obličej. Odhadovala o čem se mu asi zdá. Když se usmíval, usmívala se s ním, když ho trápila noční můra, přitulila se k němu blíž. Nebyl vůbec takový, jakého si kdysi představovala muže svých snů, ale milovala ho. Seznámili se víceméně náhodou. Jednoho dne zvedla telefon. Jednalo se o omyl, ale ten člověk na druhé straně drátu byl nesmírně zdvořilý. Za pár minut volal znovu, prý se mu moc líbí její hlas a pokud by jí to nevadilo, chvíli by si s ní povídal. Tak to začalo. On nevěděl téměř nic o ní a ona o něm. Neznali ani svoje jména. Spojovaly jen ty telefonáty. Mluvili spolu o všem, co je napadlo, svěřovali se jeden druhému, pokud měli zrovna špatný den. Pak přišla do práce a na jejím stole ležela obrovská kytice žlutých růží s přiloženou navštívenkou, na jejíž zadní straně stálo pozvání na večeři. Chvíli váhala, ale když zavolal, nabídku přijala. Sešli se v útulné restauraci s příjemnou obsluhou. Čekal na ni u stolu. Když se zvedl, aby jí šel vstříc, zjistila, že je jen o malinko vyšší než ona. Rozhodně neoplýval krásou, ale měl něco, čím si dokázal každého získat. Okouzlil i ji a tak nezůstalo jen u jednoho večera. Začali spolu chodit. Od toho den uplynula už hodně dlouhá doba. Měli to štěstí, že až na nepatrná nedorozumění, jejich vztah fungoval téměř ukázkově. Jednoho dne nastoupil k ní do firmy nový muž. Takový ten manekýn z nabídkového katalogu, který si je bohužel svého zjevu taky patřičně vědom, přesně ten typ, který si myslí, že okouzlí každou ženu, které zkříží jeho cestu. Jen nevěděl, že jí to vadí. A hodně! Zprvu si myslela, že to zvládne, ale postupem času zjišťovala, že potkávat toho člověka je nad její síly. Pokaždé, když jí kdekoliv míjel, snažil se zaplést rozhovor, být vtipný a ona přidala do kroku, jen aby už byla co nejdál. Jak se dozvěděla, šílely po něm všechny kolegyně, ale on si vzal na mušku právě ji. Možná, napadlo ji, kdyby překonala svůj odpor a dokázala se s ním normálně bavit, přestal by si jí všímat. Pokusila se o to a on byl ještě drzejší. Nezbývalo jí, než zajít za šéfem. Ten ji vyslechnul a za pár dní byl drzoun přeložen na jinou práci. Nikdo se k tomu nevyjadřoval a ona si konečně oddechla. Dovolenou si sice naplánovali společnou, ale on si potřeboval ještě zařídit pár věcí a tak ji poslal samotnou napřed. Ubytovala se v malém rodinné hotýlku, dobře utajeném v zapadlé uličce. Chvíli si odpočinula a po obědě se vydala na malou procházku po městečku. Užívala si chvíle klidu, kdy nikam nespěchá. Jen jí trošku vadilo, že se nemůže zbavit zvláštního pocitu. Nedovedla ho definovat a to ji mátlo. Už se jí něco podobného přihodilo. Pak se pokaždé něco stalo, jednou dobré, pak zase zlé. Usoudila, že je to tím, že se jí stýská a až se on objeví, bude všechno v pořádku. O čem se jí v noci zdálo si nepamatovala. Jen když ráno otevřela oči, zjistila, že je postel celá rozházená, polštář na zemi a prostěradlo smotané. I tohle přičítala tomu, že jí moc chybí. Po snídani se rozhodla pro menší túru. Majitelka hotelu jí poradila sledovat tok říčky protékající kolem. Šla proti proudu, domů ubývalo. Pak je měla všechny za zády a před ní se zelenaly louky, ve větru šeptaly obilné klasy na polích, v dálce se černal les. Slunce se shora na tu krásu dívalo a zalévalo ji svými paprsky. Poslouchala píseň vody, přeskakující v těch místech kameny. Dýchala vůni květin, suché trávy, a kdo ví čeho ještě, a téměř se jí z ní točila hlava. Nechala vánek, ať si s jejími vlasy dělá, co chce. Už dlouho se necítila tak volná a svobodná. Nebe křižovaly vlaštovky a ona jim jejich let trochu záviděla. Už skoro zapomněla , jak moc je na světě krásně. Když byla malá, jezdila každé prázdniny k babičce na venkov. Tam si mohla bez obav hrát a dovádět od rána do večera. Jenže pak babička umřela a všechno skončilo. Zula si boty, sešla k říčce a opatrně se brodila podél břehu. Rybky, kterým jako dítě říkala sluníčka, se před ní daly na zběsilý úprk. Zkoušela je, jako za starých časů, chytit do dlaně, ale i tentokrát byly rychlejší. Slunce pomalu stoupalo po nebi a ona došla až na kraj lesa. Sice se blížilo poledne, ale rozhodla se, že na návrat je ještě brzy. Chtěla si ten nádherný den co nejvíce užít. Teplota vzduchu od rána hodně stoupla. Kráčela mezi stromy, ukrývaly ji ve svém chladivém stínu. Ptáci na větvích pořádali ukázkový koncert . Jako by chtěl jeden trumfnout druhého. Oběd si dopřála na malé pasece, kterou objevila. Rostly tam lesní jahody v takovém množství, že to vypadalo, jako by nějaká nepozorná víla rozsypala do trávy nespočet korálků. Nechtěně vyplašila i srnku s kolouškem. I je přilákala červená dobrota. Litovala, že nechala fotoaparát v hotelu, protože mohla udělat pár nádherných snímků. Ráda fotila. Chtěla zachytit to, co při určitém pohledu cítí a někdy se jí to podařilo. Nezpozorovala, že se kolem ní rozhostilo ticho. Dokonce ani listí na stromech se nepohnulo. Začalo se rychle stmívat, i když nemohlo být víc než dvě po poledni. Docela ji to vylekalo. A k tomu se někdy v jejím nitru zase ozval onen tísnivý pocit. Tenkrát byla ještě malá. Stalo se to poslední prázdniny, které trávila u babičky. Děti z vesnice ji vzaly hned po ránu na houby. Babička jim ji svěřila, protože s nimi šla i jedna holka, která skončila základku. To ale nevěděla, že díky její vnučce se zburcuje celé okolí, protože se jí podaří zabloudit. Skoro celé dva dny pročesávali sousedé les, než se jim podařilo vyděšené děvčátko, hladové a špinavé, najít. Rodiče se o tom nikdy nedozvěděli. S babičkou to bylo jejich velké tajemství. Myslela si, že na ten zážitek dávno zapomněla, ale teď se jí vybavil. Kousek od ní zapraskala zlomená větvička. Nebyla tam sama a to jí nahánělo husí kůži. Cítila, že i když nechce, začíná ztrácet chladnou hlavu a podléhá panice. Přidala do kroku. Jenže bouře byla rychlejší. Během pár minut neviděla dál než na několik metrů před sebe a z oblak k zemi začaly padat velké kapky. Před lijákem nebylo úniku. Nebe rozčísnul první blesk a v zápětí ho následoval hrom. Bouřku měla přímo nad hlavou. Pokud se jí zdál svět ještě před chvílí nádherný, tak právě změnila názor. Její poklidná procházka se změnila v boj o holý život. Není totiž nic horšího než se v takové slotě ocitnout mezi stromy. Nikdo neví, kdy a do kterého z nich uhodí. Prve na pasece zahlédla malý srub. Postavili ho doprostřed, dost daleko od stromů a ji napadlo schovat se tam. Jen nevěděla, kterým směrem se má vydat. Zaslechla za sebou dusot jako by se ji někdo snažil dohnat. Rozběhla se a jen doufala, že úkryt už není daleko. Tma mezitím ještě víc zhoustla. Promočené oblečení každý ztěžovalo pohyb a zem, plná kořenů a spadaných větví, nebyla pro její nohy zrovna bezpečná. Někde v blátě zůstaly obě její boty a pichlavé jehličí se jí zabodávalo do chodidel. Ani nevěděla, jak se jí podařilo, po několika bolestivých pádech, doběhnout ke srubu. Sotva za ní zapadly dveře, schoulila se na zem. Déšť bušil do střechy, hrom burácel a blesky chabě osvětlovaly její útočiště. Hledala poslepu v kabele, jestli nenajde baterku nebo alespoň zapalovač, ale kromě jablka, balíčku sušenek a tabulky čokolády v ní nebylo nic. Padla na ni nesmírná únava, cítila, že se jí v těle chvěje každý sval a dostala strach, že omdlí. Ulomila kousek čokolády, aby si dodala energii. Nechala ho pomalu rozpouštět ve vyprahlých ústech. Stačilo by vyjít ven a nastavit tvář vzhůru a zachytit trochu vody, jenže k tomu se neodhodlala. Tušila, že tam někdo je. Nevěděla, jestli hledal právě ji, nebo se taky jen tak procházel. Srdce jí bušilo jako o závod. Ne a ne zpomalit. Zkoušela, jestli se jí nepodaří mezi zvuky deště nepodaří zaslechnout další. Lidské kroky. Samým napětím ji rozbolela hlava. Zatoužila po bezpečí hotelového pokoje, suchém oblečení a horké koupeli. Neodbytné hryzání hladu v žaludku se jí podařilo zahnat jablkem. I žízeň po něm nebyla tak velká. Z venčí k ní doléhal svist větru a praskot lámaných větví. Úplně ztratila pojem o čase. Ráno si řekla, že když má dovolenou, nebude neustále sledovat hodinky a nechá je v hotelu. Těsně vedle její nohy něco zašustilo a posléze i písklo. Myš. Nikdy je neměla ráda, ale v tuhle chvíli ji nijak nevadila. Když se tu schovala taky, bude tu možná bezpečno. A pak tu byly… Lidské kroky, typický dusot běžce. Blížily se, čím dál tím zřetelnější. Zablesklo se a zasténal zasažený strom. Dopadl na zem s tupým žuchnutím. Ticho … Jen déšť bušil vytrvale dál. Napadlo ji, že ten venku možná leží pod stromem a potřebuje její pomoc. Třeba je zraněný. Že by pád stromu nemusel přežít si nepřipouštěla. Už se zvedala, aby se podívala, co se stalo. Z nebe sjel další blesk, otevřeli se dveře a v nich se zřetelně rýsovala mužská postava… "A proto vám, milý posluchači, nedoporučujeme žádné dlouhé procházky, jelikož po poledni k nám dorazí silná bouře …" "Miláčku, je ti něco?" zeptal se jí. Nechápavě se na něj podívala. Kde se tu vzal? "Dorazil jsem před chvílí a pokud by ti to nevadilo, posnídal bych s tebou." Usmála se na něj. Držela v ruce zpola vypitý hrneček kávy, už téměř studené. Nejspíš se nechala ve snění unést předpovědí počasí a takhle to dopadlo. Bude to báječná dovolená. Jen nikdy nezjistila, kde skončily její boty …