Hádej, kdo přijde

18. listopadu 2008 v 19:54 | diky |  Počteníčko

Tak tu máme zase dlouhé zimní večery. Venku je tma jako v pytli. Ve světle pouliční lampy je vidět poletující sněhové vločky. Vypadají jako něžná peříčka holubů. Větrný vír je chvílemi roztančí a světlo lampy jim propůjčuje zlatavou barvu. Když dopadnou na střechu, pod kterou mám pokoj, naposledy jemně zašustí. Zima jako taková mne příliš nenadchne, mám mnohem raději ostatní roční období. Jaro, s jeho vrtkavým počasím, léto s rozesmátým sluníčkem a i podzim s pestrou paletou barev, které propůjčuje přírodě. Kdyby se mne někdo zeptal, co se mi líbí na zimě, pak asi, kromě Vánoc, které by měly být samostatným ročním obdobím, právě klid jejích tmavých večerů. Vůbec se nedivím, že se dřív lidé scházeli k povídačkám. Tahle doba má svou zvláštní atmosféru, pro pohádky jako stvořenou. Skoro mne mrzí, že dnes nikdo nepřišel na návštěvu. Chtěla bych si s někým jen tak povídat. Nalila jsem si skleničku vína, zapálila svíčku a pohodlně se usadila do obrovského ušáku, který jsem zdědila po prababičce. Pozoruji odraz plamene, jak tančí podivuhodný tanec po stěnách pokoje. Jsem docela unavená z celodenního shonu a tahle hra světel a stínů mne uklidňuje. Světlo svíčky a obyčejné žárovky se vůbec nedá srovnat. Když rozsvítím žárovku, je to jako kdybych chtěla celý pokoj důkladně prozkoumat, vidět každou čárku na nábytku, každé smítko prachu, pavoučka ukrytého za skříní. A když zapálím svíčku, celou místnost prostoupí tajemno. Z potemnělých koutů vystoupí strašidelné stíny. Při troše fantazie se můžu začít bát. Moje prababička, původní majitelka rozměrného křesla, to prý s duchy uměla. Působila jako kastelánka na jednom opuštěném a taky trochu zchátralém zámku. Já si ji už nepamatuji, ale moje babička mi o ní někdy vypráví. Prý jsem její mamince hodně podobná. Stejně jako ona se i já zajímám o věci, které odporují běžnému lidskému chápání. Na zámku k tomu měla příležitost. Byl postaven někdy v polovině šestnáctého století a jeho zdi byly němými svědky nejedné veselé, ale i hodně smutné chvilky. Za ta staletí do nich obyvatelé, zámečtí páni a paní, i prosté služebnictvo, vepsali svůj životopis. Za takových zimních večerů, jako je tenhle, prý prababička pozvala pár přátel a uspořádala pro ně spiritistickou seanci. Babička byla v té tobě ještě hodně malá, ale pamatuje, že se jí potom zdálo o lidech, jejichž portréty zdobily schodiště. Jednou mi řekla, že k vyvolání takového ducha není potřeba nic zvláštního. Člověk musí jen v tmavém pokoji zapálit svíčku, vedle ní postavit sklenici s tekutinou a vyzvat ducha, aby za ním přišel. Atmosféra dnešního večera je tak podmanivá, že jsem neodolala, postavila jsem sklínku vedle svíčky a potichu pozvala svou už dávno mrtvou prabábu k rozhovoru. Chvilku se nic nedělo, ale potom jako by se v pokoji ochladilo a v jednom z tmavých koutů se udělala mlha. V první chvíli jsem si myslela, že je to halucinace, něco jako fata morgana v poušti. Pevně jsem stiskla víčka a znovu oči otevřela. To už mlha začala dostávat konkrétní podobu. Napadlo mne, že jsem pití vína přehnala a štípla se do ruky. Mlha tam byla pořád. Pomalu jsem se začínala bát. Najednou přede mnou stála prababička přesně v takové podobě, jakou jsem si pamatovala z jejích zažloutlých fotografií, bílé vlasy pečlivě spletené do dvou copů a ty otočené kolem hlavy. Přes šaty zavázanou zástěru, která byla jako letní louka plná kvítek. "Už jsem čekala, kdy tě napadne pozvat mne na návštěvu, milá pravnučko," řekla mi ta mlžná podoba kdysi živé paní. "Jak jsi věděla, že se s tebou budu chtít setkat?" zeptala jsem se, protože jsem byla zvědavá. "Jsi mi hodně podobná. Ze světa, kde se teď nacházím, tě pořád pozoruji a tak trošku nad tebou držím ochrannou ruku," vysvětlila mi vlídně. "Prababičko, jsem z toho v šoku. Kdysi mi o tobě vyprávěla babička, o tvých seancích, ale nikdy by mne nenapadlo, že to skutečně funguje." "Milá zlatá, jsi ještě příliš mladá a nezkušená. Já jsem o těchto věcech začala uvažovat až když jsem byla skoro dvakrát tak stará jako ty. Možná by k tomu nikdy nedošlo, kdybych tenkrát nepřijala práci kastelánky. Na zámku byla knihovna, původní majitel, hrabě, jehož jméno není důležité, v ní shromažďoval spoustu krásných vědeckých i nevědeckých knih o magii, orientálním lékařství, astrologii a také o životě po smrti. Teď, kdybys mi dovolila, sednu si do svého oblíbeného křesla, protože už sice nejsem živá, ale stát mne unavuje." "Promiň, prababičko, ale ještě pořád se nemohu vzpamatovat, že tě vidím," omluvila jsem své nezdvořilé chování a uvolnila staré dámě místo. Sama jsem si sedla na zem. Prababička se pohodlně usadila a pokračovala ve vyprávění:" Tak tedy, chvíli mi trvalo, než jsem se na svém novém působišti rozkoukala. Předtím jsem učila tlupu malých nezbedů číst, psát a počítat. Ale když mi jeden kamarád ze studií nabídl tohle místo, ani na okamžik jsem nezaváhala. Vůbec jsem nechtěla hledat nějaké tajemství, ale velmi jsem se zajímala o historii a tak jsem si myslela, že se něco zajímavého dozvím. Nějakou dobu jsem jen chodila kolem všech vystavených exponátů s téměř posvátnou úctou, jen jsem je oprašovala. Prohlížela jsem si obrazy, dotýkala se nábytku a snila o době, kdy byl zámek plný lidí, kteří se procházeli zahradou, posedávali na nádherných křesílkách, ochutnávali jídlo naservírované na čínském porcelánu. V knihovně jsem si hned první den všimla knihy, která ležela otevřená na stojanu. Denně jsem z ní ometala prach, ale než jsem si dovolila otočit jedinou stránku, uběhlo hodně času." Tiše jsem naslouchala vyprávění a litovala, že nikde kolem na zámku nehledají kastelánku. "Poprvé jsem se ji odvážila vzít do rukou přesně na Štědrý den. Byly to tenkrát neveselé svátky. Tvůj pradědeček odjel do Ameriky a já je neměla s kým slavit. Moji rodiče nemohli přijet, přátelé byli daleko a tvoje babička tenkrát byla teprve miminko, které umí tak leda jíst a spát. Byl to tenkrát takový tichý večer jako dnes, rádio jsme neměli, televizi také ne a tak jsem si pokaždé před spaním četla.Jenže ten den jsem dočetla poslední ze své zásoby knih a tak mne, když jsem uložila tvoji babičku, napadlo zajít do knihovny a půjčit si něco tam. Svítila jsem si svíčkou, protože po zámku byla elektřina rozvedena pouze v obytné části.Můj zrak přitáhla ta rozevřenou knihu. Vzala jsem ji do svých roztřesených rukou. Na hřbet kdysi dávno tiskaři vytiskli zlatým písmem její název - Všelico, co lze o spiritismu věděti. Žila jsem v době, kdy se o těchto věcech nemluvilo, a když, tak jen velmi málo. Co je to spiritismus, jsem si nedokázala vůbec představit. Tak jsem knihu vzala a místo ní dala jinou z police. V zimě sice žádní turisté po památkách nechodí, ale kdyby náhodou přišla inspekce, mohla jsem mít nepříjemnosti. Na stojanu ležela kniha, a že je to jiná by nikoho nenapadlo. Ve svém pokoji jsem se zavrtala do tohohle ušáku a s úctou začala číst. Prokousat se prvními stránkami mi trvalo dlouho, protože jsem si musela zvyknout na starodávné ozdobné písmo. Není divu, byla vydána v roce 1595. To, co bylo knize napsáno, bylo tak zajímavé, že jsem se od ní odtrhla až ráno, když mne na tváři pošimraly první sluneční paprsky. Udivilo mne, že zůstala zachována tak dlouho a středověcí inkvizitoři ji nespálili, protože mnohé v ní hraničilo s čarodějnictvím. Bože, dítě, já budu muset pro dnešek končit, jsem strašně unavená, ale pokud mne zítra, vlastně spíš dnes večer, zase zavoláš, budu ve vyprávění pokračovat," řekla prababička, podívala se na hodiny a zjistila, že už brzy bude ráno. Pomalu se mi začala před očima odhmotňovat. Sotva se úplně zmizela, usnula jsem tvrdým bezesným spánkem. Celý den jsem o prababičce přemýšlela. Hlavně mi pořád vrtalo hlavou, jestli to všechno přeci jen nebyl sen. Večer jsem zase zapálila svíčku, postavila vedle ní sklenici. Tentokrát jsem do ní nalila sherry, protože z vyprávění vím, že ho prababička, jako správná zámecká paní, měla moc ráda. No a nakonec jsem ji jako předchozí večer pozvala na návštěvu. Křeslo jsem nechala prázdné a tak jsem se ani moc nedivila, že se prababička začala zhmotňovat zrovna na něm. "Dobrý večer," pozdravila jsem ji jako by byla stále živá. Usmála se na mne. Dnes mi připadal její duch o pár let mladší než minule. "Budeš, prosím, pokračovat ve vyprávění?" zeptala jsem se nedočkavá dalšího příběhu. Prababička se na mne podívala a řekla: "Vidím, že jsi mi připravila můj oblíbený nápoj, ale já ho bohužel nemohu ani ochutnat. Jsi hodná. Můžeš mi připomenout, kde jsem skončila?" "U toho, jak jsi četla až do rána." "Ano už vím," rozpomněla se, "takže jsem nad knížkou strávila celou noc. To, co jsem se dozvěděla, mi vyrazilo dech. Autor do detailu popsal způsoby vyvolání duchů, všechno, co se při takové seanci může přihodit a jak se zachovat. Další noc jsem se vyzbrojila knihou, a stejně jako ty, jsem v křesle začala vyvolávat duchy, chtěla jsem využít prostředí a dozvědět se něco o původních obyvatelích. Chvíli se nic nedělo, a mne napadlo, jak dokonale jsem se četbou nechala zmást. Potom se tichem zámku ozvaly kroky. Někdo se blížil chodbou, jeho krok byl unavený. Stulila jsem se v křesle do klubíčka, hrůzou jsem ani nedýchala. Už stál za dveřmi, zaklepal a když jsem šeptla dále, prošel zavřenými aniž by otevřel. Bylo to jako bravurní filmový trik. Ovanul mne chlad, my duchové se tak projevujeme, ale tehdy jsem to ještě nevěděla. Přímo proti mně stanul středověký rytíř v poněkud pomačkané a rezavé zbroji. V pravé ruce svíral jílec meče a pronikavým pohledem si mne měřil. V očích jsem mu spatřila zlostné ohníčky. "Kdo vám dovolil tahat mne, už přes 300 let mrtvého člověka z hrobu!" obořil se na mne. Špitla jsem něco na omluvu. "Ženská bláznivá, víte, co vůbec provádíte? Kdo vám půjčil tu knihu?" ptal se vzteky celý rozpálený. "Půjčila jsem si ji v knihovně." "No to je paráda, já jsem ji schovával jako oko v hlavě. Měl jsem na ni dokonce tajnou skrýš, o které nikdo nevěděl a teď si ji může půjčit kdokoli," zlobil se. "Já bych se s vámi nerada hádala, ale teď je jiná doba," chtěla jsem mu vysvětlit. Tvářil se pořád jako bouřkový mrak: "K čertu s jinou dobou! Vy mne jen tak vytáhnete mezi živé!" "Omlouvám se, ale chtěla jsem se dozvědět něco o tomhle zámku a o těch, co tu bydleli," řekla jsem mu, pevně rozhodnutá, že se nenechám zastrašit. "Milá dámo, víte vůbec s kým mluvíte?Rozhodně nejsem nějaký knihomol a vševěd, nehodlám tady s vámi ztrácet čas. Jestli potřebujete něco vědět, tak musíte ze záhrobí vytáhnout někoho jiného. Odcházím a přeju vám jen to nejhorší!" Pak zase prošel dveřmi a jeho kroky se vzdalovaly. Dlouho jsem ztuhle seděla, znechucená jeho zlobou, ale hlavně vyděšená posledními slovy. Po téhle příhodě jsem knihu pečlivě schovala do knihovny aby k ní nikdo nemohl. Na stojanu jsem nechala náhradní. Vánoční svátky byly pryč, přešel i Silvestr a Nový rok. Poslední rytířova slova jsem měla pevně vryta do své paměti. Vlády se ujalo jaro, potom i léto a od tvého pradědečka jsem nedostala z ciziny ani jedinou řádku. Začala jsem se bát, že jsem za svou zvědavost byla prokleta. Tvoji babičku jsem hlídala na každém kroku, protože jsem měla strach i o ni. Stačilo malinké nastydnutí a už jsem nemohla spát. Měla jsem na sebe zlost, že si za všechno mohu jen já sama. Pokaždé, když jsem procházela kolem portrétů majitelů zámku, pozorně jsem si je prohlížela a hledala mezi nimi onoho rytíře. Buď byl autor jeho obrazu mazal a nebo mezi nimi nebyl. Na začátku školních prázdnin na můj zámek přijela vzácná návštěva. Jedna doktorka z Prahy měla v úmyslu sepsat o historii rodu a k tomu potřebovala studovat nějakou dobu kroniky v místní knihovně. Její návštěva byla docela příjemným zpestřením mých poněkud nudných dní, které oživily jen návštěvnické prohlídky. Ubytovala jsem ji v našem nejlepším pokoji pro hosty, který sousedil s knihovnou. Paní doktorka mi sama navrhla, že mi pomůže s průvodcovstvím, pokud já ji pomohu ve volných chvílích se studiem starých rodinných spisů. Nejdříve jsem si vzpomněla na tu záhadnou knihu a zamrazilo mne. Ale pak mne napadlo, že bych se možná teď možná mohla o rytíři dozvědět. Čím déle jsem neměla zprávy o svém muži, tím jsem o něj měla větší strach. Paní doktorka Jana byla sice o hodně starší než já, ale měla velice moderní názory a tak mi navrhla tykání. Historii zámku měla v malíčku a já jsem jí ráda poslouchala. Jednou večer v knihovně našla onu proklatou knihu. Když na ni sáhla, málem jsem leknutím omdlela. Zeptala se mne, co se děje. Vyprávěla jsem jí svůj příběh o setkání s duchem tajemného rytířem a o své obavě z prokletí. Poslouchala velmi pozorně a potom našla na svém pracovním stole jednu z kronik, nalistovala příslušnou stránku a knihu mi podala. Z papíru na mne vzpurně hleděl můj neznámý vánoční host. Nemohla jsem se mýlit. Jana si vzala knihu zpátky a přečetla mi, co v ní bylo napsáno. Už jsem věděla, s kým jsem měla tu čest. Rytíř Slavata, první majitel panství, zakladatel rodu a také majitel Všeličeho, co lze o spiritismu věděti. On i jeho manželka se zajímali o tenhle problém a oba se stali uznávanými odborníky, jak by se řeklo v dnešní době. Byl to velmi tvrdý muž, často kolem sebe chrlil hromy a blesky, ale ve svém nitru byl velice chytrý, vzdělaný a dobrý. Jeho manželka, jak jsem později zjistila ani její portrét nevisel nikde na chodbách, zmizela za záhadných okolností. Krátce poté si Slavata pořídil knihu o spiritismu a snažil se ji najít mezi mrtvými. Když jsem znala jeho příběh, byl mi mnohem sympatičtější. On se v té chvíli nezlobil jen na mou zvědavost, on se zlobil na všechny ženy, protože ta, kterou miloval mu tolik ublížila. Jana dostala nápad. Co když se pokusíme vyvolat ducha Slavatovy manželky Reginy? On ji nemohl najít, protože třeba ještě nebyla mrtvá, ale po tak dlouhé době určitě bude. Její nápad se mi zamlouval. " Prababiččin duch se pomalu začal rozplývat a já jsem zjistila, že mám nejvyšší čas zalehnout na chvilku do postele a pár hodin se prospat. Tentokrát se mi zdálo o prababiččině zámku v době jeho největšího lesku a slávy. Komnatami se procházeli dámy a pánové v nádherných róbách, stromy v zámecké zahradě byly sestříhány do nejroztodivnějších tvarů a po pěšinkách vysypaných pískem se procházeli pávi. Sen byl neuvěřitelně plastický, jen sebe jsem nikde nemohla najít. Ráno jsem málem zaspala. Podařilo se mi nějakým nepochopitelným způsobem přeslechnout budík, který má zvuk, jenž by vytáhl i mrtvého z hrobu. Celý den pak podle toho vypadal. V kanceláři jsem zjistila, že mám svetr naruby, ponožku každou jinou, kalhoty mi zrovna barevně neladí, peněženka zůstala ležet na stole v kuchyni. Cestou z práce jsem spěchala. Podařilo se mi přehlédnout zamrzlou louži a než jsem stačila zareagovat, ležela jsem na zemi rozplácnutá jako žába. Jestli mne někde z jiného světa sleduje prababička, tak se asi musí smát tomu, co se mnou dokáže její vyprávění udělat. Když se mi, s naraženou sedací částí mého těla, ale jinak celkem bez úhony, podařilo přečkat do večera, zopakovala jsem přivolávací formuli duchů tak, jako po předchozí dva večery. Prababička na sebe nedala dlouho čekat. Místo pozdravu mne trochu pokárala, že jsem nedočkavá, jak její příběh dopadne. "A ty se mi divíš," řekla jsem jí, "vždyť tvoje vyprávění je skoro jako román z červené knihovny." Prababička se usmála a začala povídat: "Jana mi na rozmyšlení nechala celý týden. Já jsem zvážila všechny pro a proti a rozhodla se, že se tedy pokusíme ducha zemřelé zámecké paní najít a vyvolat. Jana se snažila najít její portrét v kronikách, ale nepodařilo se to. Tentokrát jsem se na svou seanci pořádně připravila, hlavně duševně. Vyvolání Reginina ducha nebylo jednoduché. Pokoušely jsme se víc než hodinu a když už jsme to chtěly vzdát, Regina se před námi začala zhmotňovat. Byla nejkrásnější ženou, jakou jsem kdy viděla. Teď pořádáte soutěže o královnu krásy, tak přibližně víš, jaké je měřítko téhle lidské vlastnosti, o kterou se ale hlavně postarala příroda. Tahle Regina by ovšem všechny ty vaše našminkované miss strčila s přehledem do kapsy. Její krása vycházela hlavně z její duše. Za svého života musela být tím nejlaskavějším stvořením. "Co ode mne potřebujete?" zeptala se mírným hlasem. Vylíčila jsem jí stručně, co jsem svou zvědavostí způsobila a o svém strachu z prokletí jejím zesnulým manželem. "Ach, ubohý Slavata," řekla Regina. "Vím, že mne od mého zmizení do konce svého života hledal. Nechtěl vám ublížit, jen je velice nešťastný. Žili jsme spolu sotva pár let, já jsem mu porodila dědice, syna Jana. Všechno bylo tak krásné, ale nemělo mít dlouhého trvání. Když oslavil náš syn první rok, pozvala mne přítelkyně na návštěvu. Bohužel jsem cestou onemocněla a do cíle své cesty nedojela. Myslela jsem si, že se na cestu vydávám se spolehlivými sloužícími. Mýlila jsem se. Sotva mne zachvátila horečka, zpanikařili, sebrali z mé výbavy, co mělo nějakou cenu, a mne nechali ve vyrabovaném kočáru na okraji malé vesničky. Osud tomu tak chtěl, že mne našla po dvou dnech, vyčerpanou, rodina, která se vracela z návštěvy příbuzných. Vzali mne k sobě domů. Dlouho si všichni mysleli, že svou nemoc nepřežiji, ale po dlouhých týdnech blouznění, se moje tělo s nemocí vypořádalo. Jen jsem si nedokázala vzpomenout, kdo jsem. Za to jsem zjistila, že dokážu pomáhat lidem od bolesti, znám způsob uzdravení nemocných. Viděla jsem do budoucnosti, jen moje vlastní vzpomínky mi byly záhadou." "A prababičko, to už si vážně nikdy nevzpomněla na to, kým byla?" chtěla jsem vědět. "Bohužel. Řekla nám, že paměť se jí vrátila až v den její smrti. Celou tu dobu žila v ústraní a pomáhala těm, kdo pomoc potřebovali. Slavata nemohl vyvolat Reginina ducha, protože zemřela až dlouho po něm. Slavatova slova vůbec nebyla míněna jako kletba, ale jako reakce nešťastného manžela." "Tvůj muž," obrátila se na mne Regina, " ti poslal několik dopisů. Bohužel pokaždé spletl adresu, a proto všechny leží na malé poště v sousedním okrese. Už se o něj nemusíš bát, protože během několika málo dnů ho máš doma. V téhle chvíli pluje lodí nedaleko Hamburku a chystá se na přistání. Budete spolu žít ještě dlouho a šťastně. A o svou maličkou se taky bát nemusíš. Tvému rodu je souzeno žít na tomto světě ještě hezkou řádku let, dokonce století." "Ani nevíš, jak mne její slova potěšila," řekla prababička a i po tak dlouhé době na ní byla znát její tehdejší radost. "Regina mi ve zkratce vyložila mou budoucnost a zmizela. S Janou jsme na sebe chvíli koukaly. "Kdybych to někomu vyprávěla, neuvěří mi," prohlásila po chvíli ticha." "Nenapadlo vás, jestli není Slavatovi a Regině možné nějak pomoci?" zeptala jsem se. "To víš, že napadlo. Celý zbytek noci jsme prohledávaly knihovnu, jestli tam náhodou nenajdeme ještě něco o spiritismu. Teprve k ránu jsem na nejvrchnější polici našla knihu, o které jsem si původně myslela, že je úplně stejná jako ta první, ale …" prababička udělala dramatickou pomlčku. "Prosím, nenapínej mne," žadonila jsem. "Na první pohled byly obě knihy opravdu úplně stejné, ale pak jsme zjistily, že tu druhou vytiskli o něco později. Ten, kdo ji tiskl, přidal ještě pár stránek navíc. Začetly jsme se do nich s Janou a opravdu v ní stál černý na bílém návod pro naše nešťastné duchy. Další večer, když už venku nastala naprostá tma, usadily jsme se každá ve svém pokoji. Jana volala z říše mrtvých Reginu a já Slavatu. Rozdělily jsme si je tak, protože jsem měla obavu, že by se Jana podivínského rytíře mohla leknout. Mezi pokoji byly dveře, které jsme nechaly otevřené a sedly jsme si tak, že jsme na sebe navzájem viděly. Zámkem se znovu rozlehl unavený Slavatův krok. Zdálo se mi, že tentokrát napadá na nohu. Že by válečné zranění? Při vší své zpupnosti a zpustlém zjevu mu nechyběla galantnost, protože i tentokrát vstoupil až po mém vyzvání. Podle výrazu Janiny tváře jsem zjistila, že se oba mrtví objevili téměř současně. Tentokrát se Slavata zlobil snad ještě víc, než posledně. Ale já jsem byla rychlejší než on a než stihl byť jen otevřít ústa, oznámila jsem mu, že jsme mu našly Reginu. Chvíli na mne nevěřícně zíral jako leklá ryba. Proto jsem ho vyzvala, aby mne následoval za Janou. Ve vedlejší místnosti se skutečně nepatrně vznášel duch jeho milované. Slavata byl překvapen. Pomalu se blížil k Regině a já s Janou jsme je chvilku pozorovaly. I když se jejich těla dávno v zemi změnila v prach, bylo na nich i po tak dlouhé době vidět, jak moc se milovali. Potom jsme, abychom je nerušily, odešly a když jsme se vrátily, komnata zela prázdnotou. Snad jen jako poděkování se nám ze zámeckého parku ozvalo zacukrování dvou hrdliček. A my jsme s Janou měly radost, že jsme k sobě vrátily dvě duše, které k sobě patří. Jak jsem za krátko zjistila, Regina měla ve všem pravdu. Tvůj pradědeček se vrátil, vzpomněl si dokonce na tu špatnou adresu a na poště pak opravdu ležely moje postrádané dopisy. Sama vidíš, že náš rod skutečně pokračuje." "A co se stalo s tou knihou?" vyzvídala jsem. "Měla bych ti říct, milá pravnučko, že už se dávno rozpadla. Ale jako duch neumím lhát. Je ještě pořád na svém místě v zámecké knihovně. Tady na druhé straně se člověk naučí brát věci jinak než mezi živými a myslím si, že tím, že ji otevřeš a budeš číst, nemůžeš udělat nic zlého. Sleduji tě, co jsi na světě a tak jsem si tebou jistá." "Děkuji ti, prababičko! Ale stejně nevím, jak se k té knize dostanu?" "Pravda," usoudila má příbuzná, "to jsem ti ještě nepověděla. Tak tedy, až budeš mít volnou chvilku, zajeď na můj zámek. Mělo by to být co nejdříve, protože tam teď restauruje nějaké památky, to bys neuhodla kdo? Janin syn. Ukáže ti obě knihy a myslím si, že ti pomůže i s duchy. A kdo ví s čím ještě …" prababička se začala smát a pomalu mizela. "Děkuju ti," řekla jsem do mizející mlhy, "jsem ráda, že jsi za mnou přišla." Zdálo se mi, jako bych slyšela ještě nějaká prababiččina slova, ale už jsem jí nerozumněla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 schnytlik schnytlik | Web | 1. prosince 2008 v 19:12 | Reagovat

A jak to bylo dál?

2 diky diky | 1. prosince 2008 v 20:01 | Reagovat

S knihou nebo hlavní hrdinkou?

3 schnytlik schnytlik | Web | 1. prosince 2008 v 20:54 | Reagovat

Oběma přeci!

4 diky diky | 2. prosince 2008 v 19:53 | Reagovat

Milý Schnytliku, upřímně se přiznám, že jsi mi nasadila brouka do hlavy. Povídky jsem začala psát na střední škole, spolužačky je hltaly pod lavicí a spěchaly na mě, abych napsala nový a nový příběh. Ty úplně nejúplnější konce jsem nechávala na jejich fantazii. Tak to zůstane asi i u tohohle, protože nejsem zrovna ctitelem nekonečného pokračování. Ale slíbím Ti příběh nový, ne jeden. Mám jich v zásobě několik a každý je jiný. Budu ráda, když se budou líbit.

5 schnytlik schnytlik | Web | 3. prosince 2008 v 15:45 | Reagovat

Tak jó...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama