Pojďte se bát ...

3. listopadu 2008 v 19:30 | diky |  Počteníčko


Kap! Kap! Do děravé střechy zběsile bubnoval déšť. Po nebi letěly, rychlostí splašených koní, mraky plné vody. Blesk je co chvíli rozčísl a téměř současně zaburácel hrom. Pršelo už hezkých pár hodin. Půda, ráno ještě vyprahlá, pomalu přestávala přijímat vodu. Zem, včera na troud suchou, teď zdobily louže. Seděla v koutku, promočená, vyděšená, schoulená. Poslouchala zvuky a upírala oči do tmy v domnění, že zahlédne alespoň něco. Hlavou se jí honily neveselé myšlenky. Ráno ji probudili ptáci svým zpěvem, nebe mělo barvu chrp a slunce příjemně hřálo. Na dovolenou, která jí právě začínala, si nemohla vybrat lepší počasí. Na hotelové terase posnídala křupavé rohlíčky s domácí zavařeninou, vychutnala si ranní šálek kávy a cítila se báječně. Pohled na kopce, zalité paprsky vycházejícího slunce, ji okouzlil. Po dlouhé době si dopřála pár dní volna a doufala, že si konečně odpočine. Snila o tom, jaké by to bylo, kdyby tu mohla být s ním. Nejspíš by ještě spolu leželi v posteli. Měla ráda milování za svítání, kdy noc končila svou vládu a probouzející se den všemu propůjčovalo fantastické barvy. Pozorovala by jeho obličej. Odhadovala o čem se mu asi zdá. Když se usmíval, usmívala se s ním, když ho trápila noční můra, přitulila se k němu blíž. Nebyl vůbec takový, jakého si kdysi představovala muže svých snů, ale milovala ho. Seznámili se víceméně náhodou. Jednoho dne zvedla telefon. Jednalo se o omyl, ale ten člověk na druhé straně drátu byl nesmírně zdvořilý. Za pár minut volal znovu, prý se mu moc líbí její hlas a pokud by jí to nevadilo, chvíli by si s ní povídal. Tak to začalo. On nevěděl téměř nic o ní a ona o něm. Neznali ani svoje jména. Spojovaly jen ty telefonáty. Mluvili spolu o všem, co je napadlo, svěřovali se jeden druhému, pokud měli zrovna špatný den. Pak přišla do práce a na jejím stole ležela obrovská kytice žlutých růží s přiloženou navštívenkou, na jejíž zadní straně stálo pozvání na večeři. Chvíli váhala, ale když zavolal, nabídku přijala. Sešli se v útulné restauraci s příjemnou obsluhou. Čekal na ni u stolu. Když se zvedl, aby jí šel vstříc, zjistila, že je jen o malinko vyšší než ona. Rozhodně neoplýval krásou, ale měl něco, čím si dokázal každého získat. Okouzlil i ji a tak nezůstalo jen u jednoho večera. Začali spolu chodit. Od toho den uplynula už hodně dlouhá doba. Měli to štěstí, že až na nepatrná nedorozumění, jejich vztah fungoval téměř ukázkově. Jednoho dne nastoupil k ní do firmy nový muž. Takový ten manekýn z nabídkového katalogu, který si je bohužel svého zjevu taky patřičně vědom, přesně ten typ, který si myslí, že okouzlí každou ženu, které zkříží jeho cestu. Jen nevěděl, že jí to vadí. A hodně! Zprvu si myslela, že to zvládne, ale postupem času zjišťovala, že potkávat toho člověka je nad její síly. Pokaždé, když jí kdekoliv míjel, snažil se zaplést rozhovor, být vtipný a ona přidala do kroku, jen aby už byla co nejdál. Jak se dozvěděla, šílely po něm všechny kolegyně, ale on si vzal na mušku právě ji. Možná, napadlo ji, kdyby překonala svůj odpor a dokázala se s ním normálně bavit, přestal by si jí všímat. Pokusila se o to a on byl ještě drzejší. Nezbývalo jí, než zajít za šéfem. Ten ji vyslechnul a za pár dní byl drzoun přeložen na jinou práci. Nikdo se k tomu nevyjadřoval a ona si konečně oddechla. Dovolenou si sice naplánovali společnou, ale on si potřeboval ještě zařídit pár věcí a tak ji poslal samotnou napřed. Ubytovala se v malém rodinné hotýlku, dobře utajeném v zapadlé uličce. Chvíli si odpočinula a po obědě se vydala na malou procházku po městečku. Užívala si chvíle klidu, kdy nikam nespěchá. Jen jí trošku vadilo, že se nemůže zbavit zvláštního pocitu. Nedovedla ho definovat a to ji mátlo. Už se jí něco podobného přihodilo. Pak se pokaždé něco stalo, jednou dobré, pak zase zlé. Usoudila, že je to tím, že se jí stýská a až se on objeví, bude všechno v pořádku. O čem se jí v noci zdálo si nepamatovala. Jen když ráno otevřela oči, zjistila, že je postel celá rozházená, polštář na zemi a prostěradlo smotané. I tohle přičítala tomu, že jí moc chybí. Po snídani se rozhodla pro menší túru. Majitelka hotelu jí poradila sledovat tok říčky protékající kolem. Šla proti proudu, domů ubývalo. Pak je měla všechny za zády a před ní se zelenaly louky, ve větru šeptaly obilné klasy na polích, v dálce se černal les. Slunce se shora na tu krásu dívalo a zalévalo ji svými paprsky. Poslouchala píseň vody, přeskakující v těch místech kameny. Dýchala vůni květin, suché trávy, a kdo ví čeho ještě, a téměř se jí z ní točila hlava. Nechala vánek, ať si s jejími vlasy dělá, co chce. Už dlouho se necítila tak volná a svobodná. Nebe křižovaly vlaštovky a ona jim jejich let trochu záviděla. Už skoro zapomněla , jak moc je na světě krásně. Když byla malá, jezdila každé prázdniny k babičce na venkov. Tam si mohla bez obav hrát a dovádět od rána do večera. Jenže pak babička umřela a všechno skončilo. Zula si boty, sešla k říčce a opatrně se brodila podél břehu. Rybky, kterým jako dítě říkala sluníčka, se před ní daly na zběsilý úprk. Zkoušela je, jako za starých časů, chytit do dlaně, ale i tentokrát byly rychlejší. Slunce pomalu stoupalo po nebi a ona došla až na kraj lesa. Sice se blížilo poledne, ale rozhodla se, že na návrat je ještě brzy. Chtěla si ten nádherný den co nejvíce užít. Teplota vzduchu od rána hodně stoupla. Kráčela mezi stromy, ukrývaly ji ve svém chladivém stínu. Ptáci na větvích pořádali ukázkový koncert . Jako by chtěl jeden trumfnout druhého. Oběd si dopřála na malé pasece, kterou objevila. Rostly tam lesní jahody v takovém množství, že to vypadalo, jako by nějaká nepozorná víla rozsypala do trávy nespočet korálků. Nechtěně vyplašila i srnku s kolouškem. I je přilákala červená dobrota. Litovala, že nechala fotoaparát v hotelu, protože mohla udělat pár nádherných snímků. Ráda fotila. Chtěla zachytit to, co při určitém pohledu cítí a někdy se jí to podařilo. Nezpozorovala, že se kolem ní rozhostilo ticho. Dokonce ani listí na stromech se nepohnulo. Začalo se rychle stmívat, i když nemohlo být víc než dvě po poledni. Docela ji to vylekalo. A k tomu se někdy v jejím nitru zase ozval onen tísnivý pocit. Tenkrát byla ještě malá. Stalo se to poslední prázdniny, které trávila u babičky. Děti z vesnice ji vzaly hned po ránu na houby. Babička jim ji svěřila, protože s nimi šla i jedna holka, která skončila základku. To ale nevěděla, že díky její vnučce se zburcuje celé okolí, protože se jí podaří zabloudit. Skoro celé dva dny pročesávali sousedé les, než se jim podařilo vyděšené děvčátko, hladové a špinavé, najít. Rodiče se o tom nikdy nedozvěděli. S babičkou to bylo jejich velké tajemství. Myslela si, že na ten zážitek dávno zapomněla, ale teď se jí vybavil. Kousek od ní zapraskala zlomená větvička. Nebyla tam sama a to jí nahánělo husí kůži. Cítila, že i když nechce, začíná ztrácet chladnou hlavu a podléhá panice. Přidala do kroku. Jenže bouře byla rychlejší. Během pár minut neviděla dál než na několik metrů před sebe a z oblak k zemi začaly padat velké kapky. Před lijákem nebylo úniku. Nebe rozčísnul první blesk a v zápětí ho následoval hrom. Bouřku měla přímo nad hlavou. Pokud se jí zdál svět ještě před chvílí nádherný, tak právě změnila názor. Její poklidná procházka se změnila v boj o holý život. Není totiž nic horšího než se v takové slotě ocitnout mezi stromy. Nikdo neví, kdy a do kterého z nich uhodí. Prve na pasece zahlédla malý srub. Postavili ho doprostřed, dost daleko od stromů a ji napadlo schovat se tam. Jen nevěděla, kterým směrem se má vydat. Zaslechla za sebou dusot jako by se ji někdo snažil dohnat. Rozběhla se a jen doufala, že úkryt už není daleko. Tma mezitím ještě víc zhoustla. Promočené oblečení každý ztěžovalo pohyb a zem, plná kořenů a spadaných větví, nebyla pro její nohy zrovna bezpečná. Někde v blátě zůstaly obě její boty a pichlavé jehličí se jí zabodávalo do chodidel. Ani nevěděla, jak se jí podařilo, po několika bolestivých pádech, doběhnout ke srubu. Sotva za ní zapadly dveře, schoulila se na zem. Déšť bušil do střechy, hrom burácel a blesky chabě osvětlovaly její útočiště. Hledala poslepu v kabele, jestli nenajde baterku nebo alespoň zapalovač, ale kromě jablka, balíčku sušenek a tabulky čokolády v ní nebylo nic. Padla na ni nesmírná únava, cítila, že se jí v těle chvěje každý sval a dostala strach, že omdlí. Ulomila kousek čokolády, aby si dodala energii. Nechala ho pomalu rozpouštět ve vyprahlých ústech. Stačilo by vyjít ven a nastavit tvář vzhůru a zachytit trochu vody, jenže k tomu se neodhodlala. Tušila, že tam někdo je. Nevěděla, jestli hledal právě ji, nebo se taky jen tak procházel. Srdce jí bušilo jako o závod. Ne a ne zpomalit. Zkoušela, jestli se jí nepodaří mezi zvuky deště nepodaří zaslechnout další. Lidské kroky. Samým napětím ji rozbolela hlava. Zatoužila po bezpečí hotelového pokoje, suchém oblečení a horké koupeli. Neodbytné hryzání hladu v žaludku se jí podařilo zahnat jablkem. I žízeň po něm nebyla tak velká. Z venčí k ní doléhal svist větru a praskot lámaných větví. Úplně ztratila pojem o čase. Ráno si řekla, že když má dovolenou, nebude neustále sledovat hodinky a nechá je v hotelu. Těsně vedle její nohy něco zašustilo a posléze i písklo. Myš. Nikdy je neměla ráda, ale v tuhle chvíli ji nijak nevadila. Když se tu schovala taky, bude tu možná bezpečno. A pak tu byly… Lidské kroky, typický dusot běžce. Blížily se, čím dál tím zřetelnější. Zablesklo se a zasténal zasažený strom. Dopadl na zem s tupým žuchnutím. Ticho … Jen déšť bušil vytrvale dál. Napadlo ji, že ten venku možná leží pod stromem a potřebuje její pomoc. Třeba je zraněný. Že by pád stromu nemusel přežít si nepřipouštěla. Už se zvedala, aby se podívala, co se stalo. Z nebe sjel další blesk, otevřeli se dveře a v nich se zřetelně rýsovala mužská postava… "A proto vám, milý posluchači, nedoporučujeme žádné dlouhé procházky, jelikož po poledni k nám dorazí silná bouře …" "Miláčku, je ti něco?" zeptal se jí. Nechápavě se na něj podívala. Kde se tu vzal? "Dorazil jsem před chvílí a pokud by ti to nevadilo, posnídal bych s tebou." Usmála se na něj. Držela v ruce zpola vypitý hrneček kávy, už téměř studené. Nejspíš se nechala ve snění unést předpovědí počasí a takhle to dopadlo. Bude to báječná dovolená. Jen nikdy nezjistila, kde skončily její boty …
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama