Jeden trochu šílený štědrovečerní příběh

21. prosince 2008 v 7:00 | diky |  Počteníčko

Pokaždé, když se ráno probudím a během první hodiny se mi stane něco neobvyklého, vím, že ten den bude fakt stát za to. Co neobvyklého? Třeba v rozespalosti sbalím místo kabelky pod ruku rozečtenou knížku … i se záložkou, jdu s ní do práce. A chvíli mi trvá, než na to přijdu. Vezmu si rozšmajdané boty, které nosím jen na zahradu a ani mi není divné, jak snadno jsem do nich vklouzla. Nebo zapomenu odpadkový sáček ve výtahu a on se za odměnu celý den vozí nahoru dolu, dokud se nad ním nějaký soused nesmiluje. Naposledy jsem sbalila všechny klíče od bytu - taky podařený den.


Před pár lety měl podobné příznaky i Štědrý den. V noci se spustil déšť. K ránu začalo mrznout. Ulice připomínaly naleštěné zrcadlo. Ráno mamča zjistila, že kapr spáchal sebevraždu. Zapomněla zakrýt vanu, ve které trávil své poslední okamžiky. Rybička měla asi divoké sny. Mlela se ve vodě tak, že v jednu chvíli vyskočila … a pleskla sebou o dlaždičky.

Potřebovala jsem odnést dárek kamarádce do vedlejšího vchodu. Kdybych to bývala byla věděla. Určitě bych jí koupila něco jiného. Koupila jsem jí lahvinku dobrého vínka. Obula jsem si botky s nejhrubší podrážkou, které jsem doma našla, zahuhlala se do bundy, do ruky vzala igelitku s balíčkem a udělala jsem první krok na chodník. Fuj! Měla jsem co dělat abych udržela balanc a nepleskla sebou. Tašku v jedné ruce, druhou prázdnou, vyvažovala jsem jak artista na laně. Další krok byl ještě horší, protože jsem se na ledu ocitla oběma nohama. Jaký zvolit styl? Miniaturní cupitavé krůčky, obří krok nebo se mám začít klouzat? Klouz, klouz, klouz … měla jsem půlku za sebou. Z okna se na mě zubila sousedka - jo, to se tak někdo má, když ven do toho marastu nemusí. Posunula jsem se ještě o kus dál, pak o další metr. Bylo to nejdelších dvacet metrů, které jsem kdy absolvovala.

Kamarádka na mě koukala jak na zjevení. Kurýrovala se z nachlazení. Víc než počasí za oknem ji zajímal hrnek horkého čaje s citronem a teplota v bytě. Nepustila mě domů dřív, než jsem ochutnala cukroví a zahřála se čajdou. S rumem. Když jsou ty svátky. Zpátky jsem se dostala se dvěma pády a pěti skoro pády. Stihla jsem při tom udělat i jeden dobrý skutek, když jsem pomohla stařence, které ujely nohy a nedařilo se jí znovu se postavit. Ona vstala. Já tvrdě dopadla na zem. Nedovedu si představit, jak v tomhle nečase fungoval někdo, kdo ven skutečně musel.

Zbytek dopoledne a odpoledne jsem trávila v bezpečí domova, zdobila stromeček, podařilo se mi rozbít několik ozdobiček, v naději, že konečně uvidím zlaté prasátko, trápila se většinu dne hladem, chovala se slušně, aby se nade mnou Ježíšek slitoval a donesl mi aspoň jeden dáreček …

Přes všechnu vůni cukroví, kapra, salátu, jehličí, svíček, přes všechen třpyt a lesk jsme pořád neměli tu správnou vánoční náladu. Nebe za oknem připomínalo ocel, ulice kluziště, sníh nikde.

A pak někdo přišel s "geniálním" nápadem. Půjdeme na půlnoční!

Na půlnoční od osmi … když bydlíte na vesnici, nesmíte chtít po církvi, aby dodržovala přesný čas.

Po sedmé hodině jsme se pořádně oblékli, zachumlali do šál a čepic, vzali si sebou pytlík soli pro zvláště kritická místa a vyrazili jsme. Navzájem se podpírajíc. Jak partička opilců, co opouští po ránu bar po podařeném flámu. Byli jsme venku jako jedni z mála. V promrzlém kostele se nás sešla necelá desítka.

Na kostelní věži odbila osmá, půl devátá … nic se nedělo. Kněz dorazil skoro v devět. S omluvou o chvilku strpení, že se ještě musí připravit. Nadšení jsme z toho nebyli. Čekáním už jsme byli drobátko promrzlí. Nepomáhalo ani mihotavé světlo svíček v ruce, které skrápěly kapajícím voskem kde co. Při troše nepozornosti mohl jeden přijít i k nechtěné ozdobě na šatech.

Farář se dostavil asi po deseti minutách a začal kázání … "Drazí věřící, sešli jsme se tu dnes v tento sváteční den …" Nejsem věřící, do kostela zajdu jen minimálně, ale když začal kněz plácat cosi o tom, že jeho zpoždění způsobili neznabozi v obchoďáku, kteří přes jeho přes důrazné apelace, že slouží mši u nás, nechtěli pustit ke kase, zbystřila jsem pozornost. To byla řeč. Vůbec ne sváteční, připadali jsme si jako by nám ten pán vpředu zpovídal. Prostě motal páté přes deváté, hrušky s jabkama, vnucoval nám svůj pohled na politickou situaci a světový mír.

Zatuchlý vzduch mu moc nesvědčil. Kýchnul, pak zas, pak ještě jednou, až se skleněné tabulky v oknech rozdrnčely. Otočil se k nám, my nevěděli, co se děje, schoval se za oltář a tam mohutně zatroubil do kapesníku. Byla to tak praštěné, že jsme se začali pochechtávat, smát a měli jsme co dělat, abychom se za břicha nepopadali. Shora na nás z omítky jukaly fleky od prosakující střechy. Stěny byli holé, bez obrazů. Většinu už dávno odnesli zloději. Co zůstalo, o to se postarala církev. Cítili jsme se jako v božím stánku, který Bůh opustil. Kdybychom mohli, pelášíme do temné noci mezi prázdnými lavicemi jak Šemík s Horymírem k Neumětelům ...
Ten den se fakt moc nepovedl. Když jsme vycházeli z kostela, lilo jak z konve. Ulice byla záplatovaná - loužemi a zbytky ledu. Domů se šlo líp.
Blížila se půlnoc, tak jsme si na dobrou noc uvařili svařáček. Trošku šílený den byl za námi. Přežili jsme ho ... ve zdraví
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hablina Hablina | Web | 21. prosince 2008 v 16:38 | Reagovat

Svařák - zahcránce, také ho v kritických chvílích požívám :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama