Na vlastních nohou

1. ledna 2009 v 7:00 | diky |  Počteníčko

(podotýkám, že poněkud vratkých ... )

Věděla jsem, že to jednou zaručeně přijde, ale dělala jsem všechno pro to, abych onu událost co nejvíce oddálila. Po čtyřech letech tvrdého intráckého života a tamní nepříliš vzhledné stravy, se mi vůbec nechtělo odstěhovat se z domova, pryč od mámina rozmazlování, od hrnku horkého čaje k snídani (já jsem takový lenoch, že ho raději oželím, než bych kvůli němu vstávala jen o minutku dřív), který mi každé ráno postavila na stůl, od jejího skvělého jídla, pokaždé čistého a vyžehleného prádla a spousty dalších věcí. Nemusela jsem se starat skoro o nic. Mojí největší starostí bývalo pravidelné ranní rozhodování, co si vzít na sebe. A pak k tomu došlo v době, kdy už jsem nějaký ten pátek rozšiřovala početné řady dospěláků. Ze dne na den jsem obdržela nabídku na kouzelný byteček, pod střechou a na samém kraji města. Moc se mi líbil, protože vypadal přesně tak, jak jsem si svoje bydlení už dávno vysnila. A tak, kromě peněz, už nebylo co řešit. To jsem ještě nevěděla, co mne čeká … Vymalování se, aniž jsem o tom věděla, ujali moji sourozenci, lino obstarali firemní zákazníci poté, co jsem se zmínila, že k nastěhování mi chybí pořádná podlaha. Původní majitel po sobě zanechal nejen holé zdi, ale taky prkna. Nevím, čím to je, ale nejrůznější důležité události v mém životě, se pokaždé odehrají na přelomu února a března. Ani tentokrát to nebylo jiné. Poslední únorový víkend jsem se stěhovala do vlastního. Veškerý můj majetek se skládal ze tří skříní, dvou křesel a jedné postele. Místo stolku jsem si, přesně podle obrázku v jednom ženském časopise, pořídila velký květináč a na něj skleněnou desku. Asi nejvíc místa zabraly knížky. Kamarád, který mi pomáhal věci převézt, bědoval, že takový čtivec, jako jsem já, se jen tak nevidí. Měla jsem strach, že krabice, do kterých jsem knížky pečlivě naskládala, cestu po schodech do druhého patra nevydrží. Vydrželi! Jediné, co skončilo s trochu pošramoceným profilem byly rohy mých mnohostěnných pokojů (skutečně mnohostěnných, protože jsem v jedné místnosti napočítala devatenáct zdí). Sotva jsem měla nastěhováno všechno, trochu poklizeno a do konce víkendu zbývalo posledních pár hodin, nastal čas dopřát si slastnou koupel. Každičká unavená a zaprášená buňka mého těla se na ni těšila. Snila o uklidňující horké vodě. Pominu-li to, že jsem se koupala se zbytky barvy (na to, abych ji z vany spláchla, jsem už vážně neměla sílu), byl výsledek víc než zchlazující. Původní majitel mi totiž zapomněl oznámit, že dostat horkou, no spíš teplou vodu, z kotle po dobrém, se může jevit jako dosti velký problém. Díky tomu se mi dostalo takového tepelného šoku, že jsem měla strach, že skončím s omrzlinami. Pomalu jsem se začala zabydlovat. Když zima venku předala vládu jaru a den se znatelně prodloužil, začalo mi být smutno. Z domova jsem byla zvyklá na nějaké to zvíře. Začala jsem přemýšlet nad tím, co to bude. Psa jsem zamítla hned, protože při mojí pracovní době bych se mu nemohla příliš věnovat. Rozhodovala jsem se mezi andulkou a akváriem plným rybiček. Vyhrál pták, protože přeci jen, ať člověk dělá, co dělá, s rybičkou si moc nepokecá. Den poté, co jsem dospěla k tomuto rozhodnutí, jsem se vypravila do města na obhlídku ucházejícího exempláře. Netrvala dlouho, obchody s exoty máme jen dva. V prvním nic moc. Zahlédla jsem ho až ve druhém. Byl bílý, jen hlavičku mu zdobil límec šedivých peříček a na zádech pod křídly se mu modrala malá skvrna. Pochopila jsem, že jeho právě hledám. Jeho malá černá očka, podobná skleněným korálkům, mne očarovala. Bohužel jsem ten den neměla u sebe dost peněz. Před usnutím jsem snila o tom, že budu mít tohohle krasavce doma. Andulka není žádný zázrak, ale bílou jsem viděla poprvé. Firma, pro kterou pracuji, sice sídlí asi 10 kilometrů od města, ale moje pracovní funkce mi umožňuje zajet tam kdykoliv potřebuji. Proto jsem to následující den nevydržela a vydala se pro malého opeřence. Ještě ho měli, ale já měla strach, že pokud si ho koupím, do konce pracovní doby se nedožije. Prosila jsem prodavačku, jestli bych si pro něj nemohla přijít až odpoledne. Ale ta ženská měla za babičku snad samu věhlasnou ledovou královnu. Na rovinu mi řekla, že pokud mezitím přijde zájemce, mám prostě smůlu. Rozmýšlení mi zabralo zhruba patnáct minut. Vrátila jsem se do obchodu a jen jsem doufala, že to andulka těch pár hodin vydrží. Vydržela! Dostala jméno Kubísek, a protože se tak dožadovala neustálé pozornosti, že jsem měla někdy strach, že bude prvním ptákem, který zvládne průchod skrz zrcátko, po půl roce jsem jí pořídila společníka - Matýska. Tentokrát to vůbec nebylo takové nervy drásající dobrodružství. Všechno proběhlo po práci a hladce. Matýskovi totiž příroda nadělila úplně standardní modrou barvu. Když jsem si pořizovala Kubíska, nějak mi v té nákupní euforii nedošlo, že sice už nebudu doma sama, ale zároveň si pořizuji docela obstojného producenta ptačích brk. Ono pírko z takového drobečka je věc velice zrádná. Je totiž zatraceně malé a tudíž i lehké. Zamést ho a uklidit do odpadků je docela obstojná fuška. Na štěstí jsem po babičce, kromě jiných věcí, podědila i vysavač. Fantastická věc, až na to, že na svém bakelitovém těle měl už něco přes tři křížky, a to je u podobných domácích spotřebičů, docela úctyhodný věk. Ocenila jsem návrhářský vkus tehdejších výrobců. Stvořili jakési vajíčko, trochu podobné jednomu robotovi z filmu Hvězdné války. Takže v okamžiku, kdy už jsem boj s peřím nezvládala, vydala jsem se do boje vybavena tímhle postarším vynálezem. Vyndala jsem vysavač z krabice, vzala první i druhou trubku, zastrčila je do sebe, nasadila na hadici atou jsem zakryla první díru, co jsem našla. Už jen zbývalo stisknout dlouhý, úzký knoflík a dát se do díla. Kartáč začal šmejdit po podlaze jako hladový honící pes a já jsem jen nevěřícně zírala na chuchvalec prachu, který se před ním dal na zběsilý úprk. V první chvíli jsem si myslela, že jsem přepracovaná a jde o obyčejné mámení smyslů. Napadlo mne vysavač vypnout a znovu zapnout. To jsem opakovala nejméně desetkrát, bohužel výsledný efekt se neměnil. To už jsem začala pomalu nadávat, na starý krám, jenže … Ten krám mne převezl. Ve chvíli, kdy jsem už uvažovala o tom, že se prostě vzdám, vrátím ho do krabice a posléze snad věnuji nějakému muzeu, jsem zjistila, že v druhé polovině vajíčka se nachází další otvor. Už nebylo co ztratit a tak jsem do něj zasunula hadici a … … ejhle, ono to fungovalo! Už jsem nějaký ten týden bydlela sama, když mne postihla nenadálá zdravotní pohroma. Krajem se v té době úplně tiše a nenápadně šířila nepříjemná nemoc - chřipka. Stalo se, že i v naší firmě začali zaměstnanci kýchat, chrchlat, prskat a posléze i ulehávat, nakaženi touhle záludnou chorobou. Moje maličkost vydržela odolávat dosti dlouho. Až na konci týden můj organismus boj s bacily vzdal. Už ráno jsem se probudila s úpornou bolestí hlavy, horší než po proflámované noci. Naivně jsem si myslela, že ji zkrotím jedním nebo dvěma tabletkami acylpirinu. Jenže ouha, ač ho mám mnohokrát vyzkoušený, tentokrát nezabral. S postupujícím dnem nejspíš stoupala i moje teplota. Začínala jsem mít problémy se soustředěním a ve chvíli, kdy jsem málem nevěděla, kolik je dvě a dvě, jsem si zašla půjčit na sekretariát teploměr. Tušení mne nezklamalo, rtuť stihla během chvilky vyšplhat až na osmatřicet stupňů. Protože chřipkou už stihly onemocnět i moje dvě kolegyně, z nichž jedna je moje přímá nadřízená, nezbývalo mi, než seznámit s nastalou situací, a poprosit o dřívější odchod samotného nejvyššího. Tomu naštěstí úplně stačil letmý pohled, aby mne v dobrém vyhodil se slovy: "Vypadněte, než mi tu nakazíte zbytek!" Sehnala jsem tedy dobrou duši s autem a nechala se odvézt domů, do postýlky. Po telefonu jsem ještě sháněla brášku, aby mi koupil nějaké léky a taky teploměr. Chtěla jsem se vyležet přes víkend a v pondělí jít zase do práce. Večer mi volali naši, prý jestli něco nepotřebuji. Hrála jsem si na hrdinu, bláhově jsem si myslela, že jsem dospělá a to mi k vyřešení nastalé situace stačí. Stejné to bylo i v sobotu dopoledne, kdy mi volal taťka. Bytostně nesnáším jakýkoliv útok virů na moje zdraví. Když mi naši volali v sobotu večer, málem jsem do telefonu brečela, ať si pro mne přijedou. Než se taťka objevil, obešla jsem celý byt, vytahala kde co ze zásuvek, vypnula vodu a taky topení. Nějak mi to v tom horečkovém poblouznění nedošlo. Kalendář hlásil konec března a mne nenapadlo, že na následující týden se chystá nebývalé ochlazení. A taky jsem počítala s tím, že se za dva, tři dny vyléčím. Bohužel horečka se mne držela zuby nehty až do čtvrtka. Domů jsem se vrátila až v sobotu. Po otevření vstupních dveří jsem se okamžitě ocitla v lednici. Teploměr na zdi ukazoval pouhopouhých 50 C. Moje květinky nemuseli říct slovo a stejně žalovaly. Chudák potos visel z květináče jako chcíplý had a listy ibišku směřovaly dolů, jako by chtěly před zimou uchránit slabounký kmínek. Okamžitě jsem zapnula topení a to hřálo skoro 24 hodin. Kytky se pomalu začínaly z prožitého šoku vzpamatovávat. Tedy až na jednu, ta večer rozkládala listy po podlaze. Dostala jsem ji k narozeninám a tak by mi jí bylo líto. Kupodivu to přežila a i všechny ostatní. A já ji od té doby dopřávám víc tepla. Poté, co byl byt definitivně přepsaný na mne, byla jsem nucena změnit bydliště i papírově - na úřadech. Na plynárně a elektrárně jsem všechno vyřídila raz dva. Jenže mne čekaly ještě dvě další, a jak jsem později zjistila, šílenější jednání. Na vyřizování některých záležitostí si nemůžu zvyknout. Stále si připadám jako malá vystrašená holčička. Jedné krásné slunečné květnové středy jsem se rozhodla, že po práci zajdu na Městský úřad a tam se nechám zaevidovat jako ubývající obyvatel obce jedné a přibývající obce druhé. Budova na mne pokaždé působila honosným dojmem, ale sotva jsem vstoupila, bylo všechno jiné. Jako by všude kolem mne byla zažraná špína. Po chvíli bloudění chodbou jsem našla příslušné dveře, nesměle na ně zaklepala a … Nic. Ticho. Opatrně jsem vzala za kliku a nakoukla do kanceláře. "Musíte počkat, až na vás přijde řada!" nepřívětivě se na mne obořila úřednice. Nejspíš jí právě končil náročný den a štvalo ji, že ho musela celý prosedět ve své zatuchlé kanceláři. Alespoň se tedy rozhodla, že ho trochu znepříjemní i nám, co jsme si venku vychutnali alespoň trochu slunce. Tak jsem zase zajela zpátky na chodbu. Pomalu jsem začínala počítat s tím, že po mně na MÚ zůstane ne důlek, ale pořádně vyhloubená díra až k protinožcům, když tu klika cvakla, dvéře letí a já mohla vstoupit. Obdržela jsem dva formuláře a ty jsem musela pod ostřížím pohledem oné byrokratky vyplnit. Vzpomněla jsem si, že něco podobného jsem už kdysi vypisovala na střední škole, kdy jsem se musela přihlásit k přechodnému pobytu. Tenkrát jsem byla vyjukaný pulec s občankou ještě mokrou, proto jsem uváděla prvotřídní nesmysly. Tentokrát jsem si dala záležet. Úhledně jsem řadila písmenko k písmenku, číslo k číslu. Čím víc jsem se blížila ke konci, tím víc mi docházelo, že se ze mne coby obyčejného občana stává neobyčejný statistický údaj. A ta druhá záležitost? Nikdy by mne nic takového nenapadlo, ale jednou odpoledne jsem potkala souseda, starousedlíka z našeho domu, který mi řekl, že následující den se mám dostavit k firmě, co má na starosti spravování našeho domu. Mám se hlásit u právníka a ten se mnou sepíše novou smlouvu. Po práci jsem tedy obětovala další odpoledne téhle nutné povinnosti. Ona firma sídlí přímo uprostřed města v budově připomínající hrad. Cedulka s úředními hodinami visela hrdě hned vedle dveří. Nikdy jsem s ní neměla co do činění,a proto na mne vstup do jejích prostor udělal dojem. Hale v přízemí dominoval ohromný pult s recepcí. Počkala jsem, až na mne přijde řada a pak se na mile vypadající paní s důvěrou obrátila. "No jo, ale to mi s vámi nevyřídíme, to musí právník!" rychle se mě snažila zbavit, protože za mnou už postávali další nervózní lidé. Podařilo se mi od ní alespoň získat informaci, kde toho pána najdu. Kancelář jsem bez problémů našla v prvním patře hned naproti schodům, onoho muže nikoliv. Jsem docela trpělivá, proto jsem chvíli čekala. Když se ani po pár minutách nic nedělo, sešla jsem znovu za onou dámou a ona mi rovnou řekla, že: "To víte, ale oni jsou jiné oddělení a o tom, jestli dodržují pracovní dobu, my skutečně nevíme." Raději jsem se šla ven přesvědčit, že skutečně nejdu nevhod a ten pán by měl být ještě za svým stolem. Ve stavu mírné naštvanosti jsem ještě jednou vyběhla schody a v prvním patře se snažila nalézt človíčka. V mém případě by byla dobrá i uklízečka. Tentokrát jsem měla štěstí. Za dveřmi jsem zaslechla hlasy a smích. Jako každý slušně vychovaný člověk jsem zaklepala, načež přede mnou stanul jakýsi rozcuchaný člověk s kravatou nakřivo a lámanou češtinou se mne zeptal, co tu jako chci. Pomalu a srozumitelně, s ohledem na jeho cizozemství, jsem mu všechno vysvětlila. Normálně jsem tvor klidný, ale tentokrát jsem byla nepříjemná. Naznačil mi, že mám jít za ním. Vzal telefon a vyťukal na klávesnici pár čísel "Chaló, Kárle, to si ty? Fíš, tady byt nějaký šenská a chtit s ty mlufit. Mušeš ještě na minutka přít? …..Jo, tóbry, ja ji to šeknu. Čau!" Právník se dostavil za chvilku a já blahořečila tomu výrobcům mobilních telefonů a taky tomu, že jsem ženská, i když ten člověk si nejspíš myslel: " Zatraseně protifná šenská!" Moje zabydlování pokračovalo dál. V půli léta mi jedna zásilková firma dodala na mou "rodičovskou" adresu svůj katalog. Nabídka zahrnovala nejrůznější zboží a mezi tím vším nabízeli jednu fantastickou, báječnou, krásnou … Byla modrá, zelená a žlutá, kostičkovaná se spoustou kvítků, měkká, pohodlná a do mého pokoje jako stvořená. Představovala další z mých snů a já ji prostě musela mít. Ještě dnes jsem z ní natolik unesená, že jsem málem zapomněla na to nejdůležitější, přiznat, co to vlastně je. Pohovka, malá a krásně modrá. Celý život jsem si představovala, že jednou si zařídím každou místnost v jiné barvě. Kuchyň jsem plánovala červeno-bílou, obývák hnědo-žlutý, ložnici v jemných barvách. Sotva jsem si pořídila tenhle byt, musela jsem své plány trochu změnit. Díky téhle krásce jsem se rozhodla právě pro kombinaci modré žluté a zelené. Provedla jsem momentální kontrolu své finanční situace a shledala ji jako uspokojivou. Nezbývalo než vytočit telefonní číslo. Paní na druhém konci dártu jsem poprosila, jestli by mi mohla dát vědět, až budou mít pohovku připravenou, protože jsem měla zajištěnu vlastní dopravu. V onom městě má naše firma sklad, proto jsem měla domluveno, že mi zásilku někdo vyzvedne, až se pojede s rozvozem našeho zboží. Uběhlo pár dní a já měla telefonát, že si ji můžu vyzvednout. Se zbožím se sice jelo, ale řidič měl malé zpoždění. Celou akci jsem musela zrušit a posunout. Další závoz se konal asi o dva týdny později. Zase jsem všechno domluvila, dokonce to zpočátku vypadalo víc než slibně, ale jen do odpoledno, kdy mi šofér volal, že nejspíš ani tentokrát nestihne dojet na místo včas. Pokusila jsem se dovolat do obchodu a poprosit, jestli by nemohli chvíli počkat, že odvoz mojí krásné pohovky k nim právě směřuje. Byli tak hodní, že svolili. Znovu mi zvonil mobil, řidič bloudil. Tak jsem zjišťovala kudy tudy cestička. Potom se nic nedělo a já byla nervózní. Poté, co uplynula asi hodina, mi to nedalo, vytočila jsem číslo na telefon do auta, abych konečně věděla, jak se věci mají. Můj nový kus nábytku, naložený na korbě, směřoval zpátky. S vyložením mi měl pomoct bráška brzy ráno, cestou do firmy. Jenže mi musel na poslední chvíli odříct. Ono ráno byla mlha hustá jako čerstvě nadojené mléka. Že se před vámi něco nalézá, jste zjistili, až ve chvíli, kdy jste do toho narazili. Já čekala doma, hezky v teplíčku a s napětím jsem sledovala každé projíždějící auto. Vytoužené Avie jsem se dočkala až chviličku před sedmou. Seběhla jsem dolů, otevřela dveře a … trůnila nahoře jako královna. Mnohem hezčí než v katalogu. Její dovezení mne stálo spoustu psychických sil, její vynesení do druhého patra sil fyzických. Když jsme s ní zdolávali schody, nadávala jsem si do netrpělivců. Rozhodně neměla žádnou peříčkovou váhu. V prvním patře mi málem upadly ruce. Kdyby v tom okamžiku vyšel některý z mých sousedů ven, věnovala bych mu ji, jen abych ji nemusela táhnout dál. Ještě, že tou dobou nejspíš všichni spali, protože bych toho určitě litovala…

Říká se, že kdo židli má, bydlí. A já mám víc než to ….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva* Eva* | Web | 1. ledna 2009 v 13:36 | Reagovat

Tak jsem to přelouskala celý a musím říct, že takový byteček ti může leckdo závidět. Doufám, že nám sem dáš pár foteček i s tou novou pohovkou.

Jinak o papouščím peří taky něco vím, mám andulčí páreček - Robíčka a Blaženku. ♥♥

2 renuška renuška | Web | 1. ledna 2009 v 20:34 | Reagovat

Když jsme si před dvěma lety dokončovali domeček a stěhovali se vlastně týden před vánocemi, byl to jeden z mých nejhektičtějších životních okamžiků. Do toho všeho frmolu jsem se po téměř šesti letech na mateřské vracela do práce, během předsvátečních dní mě čekaly nějaké dětské akce s mou účastí, do toho půlka várky dárků, které se během stěhování zatoulaly ... No děs. Ale jsem ráda, že bydlíme a jsem doma v našem zařízeném bytě moc spokojená. A pořád dolaďujeme. PS: Koukej vyfotit tu sedačku, moc mě zajímá:-)

3 Fallen Angel Fallen Angel | Web | 3. ledna 2009 v 12:29 | Reagovat

Zajímavej článek...xDDDD

4 karwik neboli karlinka karwik neboli karlinka | E-mail | Web | 4. ledna 2009 v 8:46 | Reagovat

Ahoj máš velmi krásný  blog.Nemohla by sis se mnou spřátelit blogy?

5 Dark Butterfly Dark Butterfly | Web | 7. ledna 2009 v 18:40 | Reagovat

poutavé, zajímavé... prostě luxusní počteníčko... a moc zajímavej blogis:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama