Seznamovací

1. května 2009 v 7:00 | diky
Tenhle příběh se nikdy nestal, ale moc hezky se mi vymýšlel ...

V podstatě jsem se nechala ukecat. Myslela jsem, že to bude kouzelné a jednoduché, a zapomenuta byla dost podstatná skutečnost, totiž to, že se jedná o moji maličkost a tudíž se celá záležitost neobejde bez zmatků. Tvrdím, že to, co mi příroda ubrala na kráse, dohnala na mozku, konkrétně na způsobu myšlení a ocitání se v poněkud zapeklitých situacích.
Začalo to úplně nevinně:
.
Objevila jsem Internet, takovou tu elektronickou neviditelnou síť, co, pro mne poněkud nepochopitelným způsobem, spojuje přes počítače celý svět. A na které jsou spousty informací. O tom, kdo si tímto způsobem rozšiřuje svůj rozhled, se říká, že surfuje. Já si spíš připadala jako normální brouzdal. Jen jsem oťukávala situaci. Vlastně jsem se hlavně orientovala metodou pokus - omyl.
Podařilo se mi zřídit vlastní schránku, a protože jsem od přírody člověk nadaný trochou literárního talentu, rozhlížela jsem se po někom, s kým by se dalo komunikovat.
Na jednom serveru jsem zabrousila do rubriky inzeráty. Ty, co jsem tam našla, byly zajímavé, ale rozhodně ne to pravé ořechové. Proto jsem se na chvíli zamyslela a stvořila oznámení tohoto znění: "Hledám! Najdu Tě?" Pak už jen stačilo klepnou na ikonku OK a čekat.
Zapomněla jsem se zmínit, že jsem schránku nastavila tak, aby se mi každá příchozí zpráva zobrazila jako text na mobilu. K mému velkému zklamání se na něm druhý den neobjevilo ani písmenko. Teda vlastně jo, ale jen jsem se dozvěděla, že byl můj inzerát uveřejněn.
Zato den následující se odehrála celá SMS-ková smršť. Sotva jsem ráno telefon zapnula, pískal jako zběsilý a na displeji naskakovala jedna obálka za druhou. Když se objevila desátá, pustila jsem se do čtení. Víc se jich do paměti nevešlo. Bohužel jsem se nedozvěděla nic, než mailové adresy odesílatelů. Nezbývalo mi nic jiného, než čekat do večera, až budu mít po práci a všem vyřizování po městě.
Trvalo to sice dlouho, ale jak jsem posléze zjistila, vyplatilo se.
Otevřela jsem svou schránku a dala se do čtení.
Pár dopisů se jevilo nezáživně, několik jako od lidí dobře ulítlých, ale podle obsahu některých jsem si tipla, že mám co činit přesně s tím typem člověka, který hledám. A tak jsem napsala pár odpovědí. Na několik řádků se mi podařilo vystihnout svůj stručný popis i to, co mne baví a co nikoliv.
Nevím, co byli někteří moji korespondenti zač, odepisovali velice rychle. Ráno byl můj telefon zase plný vzkazů a celé se to opakovalo pár dní
Nevím, jestli byly moje e-maily tak prostoduché, upřímné, nebo jsem byla shledána jako osoba nepostačující, ale postupem času už mi zůstali dopisovatelé pouze dva.
Jedna spolužačka mi kdysi řekla, že neví, jestli je to tím, že jsem tak hloupá, že píšu tak báječné dopisy, nebo tak báječná, že jsou tak hloupé.
Tihle kluci byli skvělí, alespoň co se e-mailů týkalo. Jeden byl sdílný hned od začátku, druhý napsal jen: "Naděje umírá poslední!" a já to vzala jako rukavici hozenou do ringu. Odpověděla jsem mu podobným způsobem. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat, tentokrát byla o hodně obsáhlejší.
Ten první kluk se jmenoval Michal.
Tenhle Michal rozhodně nebyl příliš psavý typ, vyměnili jsme si sotva pár řádek a už mi přišla nabídka na schůzku. Chvíli jsem váhala, ale protože se tenhle mladík zdál moc fajn, svolila jsem.

Moc nechybělo a naše první rande se nekonalo.
Za všechno jsem mohla já a hlavně moje experimentátorství. Náhodou se mi do ruky dostal ryze ženský časopis plný zaručených návodů jak být neodolatelná. Jeden z nich jsem vyzkoušela v neděli. Nebudu se dlouze rozepisovat o tom, co jsem podnikla, ale výsledek byl hrozný. Když jsem se druhý den ráno dostavila do kanceláře, mělo její osazenstvo strach, že jsem utrpěla nějakou pleťovou virózu. Můj obličej skutečně vypadal jako po neštovicích, místo nádherné kůže, kterou článek sliboval, jsem ho měla jako v jednom ohni a plný červených flíčků. Nevěděla jsem, co si na něj namazat, abych ho zchladila a hloupá vyrážka zmizela.
Michal mi volal ve čtvrtek, jestli mne v sobotu uvidí. Slíbila jsem mu, že to stále platí. Zmínila jsem se mu o svém kosmetickém problému. To už flíčky mizely, ale já vypadala jako rybička, byla jsem taky samá šupinka. Jako asi každý mužský ze mne měl srandu. Slíbil mi, že kdyby hodně svítilo sluníčko, půjčí si od svojí prababičky starodávný slunečník, takový jaký nosily vznešené dámy v osmnáctém století. I když jsem se při pohledu do zrcadla cítila příšerně a raději se mu vyhýbala, musela jsem se smát s ním.
Sobota vypadala už od rána na vydařený den. Ani tentokrát jsem v sobě nezapřela ženskou, protože jsem měla snahu svůj vzhled přeci jen trochu poopravit. Jenže můj nešťastný obličej se k mejkapu stavěl tak vzdorovitě, že jsem se nakonec musela spokojit jen s trochou krému a řasenkou. Byla jsem v pokušení cinknout Michalovi a poprosit ho, abychom naši schůzku posunuli přeci jen o týden. Neudělala jsem to.
Čekal na mne na smluveném místě a i když jsme se v životě neviděli, sotva mne uviděl, šel mi s úsměvem vstříc. V ruce držel slíbený slunečník.
Každá normální holka dostane na prvním rande kytku, mně byl zapůjčen památeční slunečník.
Prošli jsme za to odpoledne město křížem krážem, chvíli se zchladili u ledové kávy a bylo nám spolu fajn. Chvílemi mne napadalo, který z nás dvou je ukecanější, protože za celou dobu ani jeden z nás skoro nezavřel pusu.
Jenže čas je nelítostný soupeř, nemá slitování ani s těmi, co randí. Michal kouknul na hodinky a řekl, že bude muset jet domů. Napadlo mne, že ho vidím naposledy. Už nikdy více a vůbec ne proto, že by se mi nelíbil, ale nevěřila jsem si.
"Co kdybychom si to příští týden zopakovali někde jinde?" zeptal se mne při loučení, čímž mi přivodil menší šok.
A tak jsme spolu začali chodit. Nebyla to žádná velká láska, protože z té jsem po všech svých milostných pádech už nějak vyrostla. Tentokrát jsem dala šanci spíš rozumu, protože mi bylo jasné, že tak prima kluk se nepotkává každý den…

Ten druhý byl pro mne dlouhou dobu záhadou. Už jen tím, že se nechtěl přiznat ke svému jménu.
Dopisování přes internet dává dost velký prostor pro lidi všelijak šílené, kteří si léčí svoje komplexi. Jenže já si byla jistá, že můj neznámý k nim nepatří, ba naopak, tenhle člověk má hlavu na správném místě.
Kdyby naše maily četl někdo cizí, nejspíš by si myslel, že se dostal ke korespondenci dvou pubertálních výrostků. Informovali jsme si o všem, co nás napadlo a báječné na tom bylo, že jsme vlastně vedli dlouhý psaný dialog. Než jsem se dozvěděla jeho jméno, vyměnili jsme si asi deset psaní. Jmenoval se Jakub.
Co by malá holka jsem jednou trávila část prázdnin na putovním táboře. Křižovali jsme po vlastních kraje české. Pár dní jsme trávili se skupinkou polských školáků, tam jsem se setkala se svým prvním Jakubem a prožila první platonickou lásku, protože k mojí velké smůle se zamiloval do kamarádky.
O tomhle jsem se mu nikdy nezmínila.
Čím víc jsem o něm věděla, tím víc na mne působil jako lentilka - zdánlivě pevný obal - velkej silnej chlap, a uvnitř čokoláda - co má citlivou duši. Dělilo nás hodně kilometrů, vlastně skoro celá naše republika, takže o tom, že bychom si dali někde schůzku, se nedalo moc uvažovat. Ostatně, jestli jsem u Kuby něco oceňovala, tak to bylo, že se nepídil po mém telefonním čísle, ani se seznámením in natura nepospíchal. Jeho mail na mne čekal každé pondělní ráno v počítači a po jeho přečtení byl den zase o deset deka hezčí.
S Michalem jsme se čím dál víc objevovali na veřejnosti a mezi známými, takže nás postupem času začali brát jako nerozlučnou dvojku. S Jakubem jsem si psala dál.

Na Nový rok jsme se s Michalem zasnoubili a v květnu měla být, navzdory všem pověrám, svatba. Jakubovi jsem to dala vědět … byla jsem pořád zvědavá. Slíbil mi, že určitě přijede.

A pak se to začalo zamotávat…

Nastal poslední večer před svatbou. Michal vyrazil s kamarády na rozlučkový večírek a já chtěla to samé podniknout s holkama.
Sotva jsme vyšli před dům, zjistila jsem, že jsem si, díky pomalu nastupující nervozitě, nevzala ani kačku na útratu. Musela jsem se vrátit. Do přivírajících se domovních dveří za mnou vstoupil nějaký mladík. Příliš jsem si ho neprohlížela, protože druhý den se ze mne měla stát počestná vdaná paní.
Bydlet ve dvanáctém patře je při podobných příležitostech nevhodné, ale naštěstí někdo vymyslel výtah. Neznámý do něj nastoupil se mnou. Když jsem se ho zeptala na patro, řekl dvanácté a já začala přemýšlet, ke komu by asi tak mohl jít.
Zmáčkla jsem knoflík s číslem dvanáct a výtah se dal do pohybu, jenže pak sebou začal divně škubat, někde to zaskřípalo a my zůstali viset mezi devátým a desátým patrem.
"No to je paráda!" musela jsem si alespoň postěžovat. "Venku na mne čeká spousta lidí a já tu zůstanu trčet!" Jak to vypadalo, mého spolucestujícího to očividně nijak nevyvedlo z míry. "To bude dobrý, mám u sebe mobil, koukněte, tady je číslo na údržbu, tak tam cinkneme a za chvíli jsme venku…" uklidňoval mne a hledal něco ve své cestovní maxitašce. "Sakra! Viděla jste někdy takovou smůlu. Asi se zrovna vybil." A skutečně, displej byl úplně prázdný. "Co vaši přátelé, nepřijde za chvíli někdo z nich, když vás budou postrádat?" zeptal se. "Postrádat možná budou, ale nikdo z nich nemá klíč, protože jeden mám u sebe a druhý si odnesl můj nastávající do bůhví jakého podniku."
"Co jste to říkala?" zpozorněl a dodal: "Nejste náhodou Jana?" Nevěřícně jsem na něho koukala: "A ty jsi Jakub, můj svědek?" Přikývnul. A najednou jsme se oba museli začít chtě nechtě smát. Ani ve snu by nás nenapadlo, že bychom se mohli poznat za takových okolností.
"Co budeme dělat?" vyslovila jsem nahlas otázku, která trápila nás oba. "Asi nám nezbude než čekat na chvíli, kdy se objeví nějaká dobrá duše a vysvobodí nás," odpověděl, vytáhl z tašky spacák a roztáhl ho na zemi. "Je libo pohodlné sezení, milostivá?"
V té chvíli jsem se na něj poprvé pořádně podívala. Byl skoro o hlavu vyšší než já, hnědě vlasy měl samý prstýnek a oči barvy čokolády. I když jsem vůbec nechtěla, začala jsem se pořádně červenat. Měla jsem pocit, že už jsem ho někde potkala, ale kde. V jeho řeči byl znát trochu nečeský přízvuk a to mne trklo.
"Nebyl jsi náhodou jednou na letním táboře u Domažlic?" Podíval se na mne, trochu se zamračil: "A víš, že jo. Už je to docela dlouho, to jsem ještě bydlel s našima v Polsku." "To není možný!" vydechla jsem. "Co, prosím?" A já mu začala vysvětlovat: "Určitě jsme se tam potkali. Byl jsi tenkrát kapánek menší, ale vypadáš pořád stejně." Na Jakubově čele se znovu objevila vráska: "Nebyla jsi tam s puťákem?" "Jo a s kamarádkou Monikou," přitakala jsem. "Ty brďo, já už vím. Ta tvoje kamarádka mi pěkně nadbíhala," řekl k mému údivu Jakub, "co s ní vůbec je?" O Monice jsem od střední školy neslyšela, takže jsem mu na jeho otázku nemohla dát odpověď.
Podívala jsem se na hodinky: "Už tu trčíme skoro půl hodiny." "A to všichni vaši sousedi umřeli, že je tu takový klid?" vyzvídal Jakub. "Ne, jenom je většina z nich na chatě, to víš měšťáci. Ti, co zůstali doma, jsou většinou důchodci a touhle dobou je ven nedostaneš ani omylem." "Co budeme dělat?" podíval se na mne. Nic mne nenapadalo. Volat o pomoc by asi nemělo smysl, protože by nás stejně nebylo slyšet.
Rezignovaně jsem se posadila na spacák a blahořečila si, že mám na sobě džíny a ne sukni, kterou jsem si chtěla vzít původně. Jakub si sedl do protějšího rohu výtahové kabinky a chvíli jsme oba mlčeli. Na co myslel on, nevím, ale já přemýšlela o tom, co dělají holky venku, jestli je už napadlo jít hledat Martina nebo šly napřed a doufají, že za nimi za chvíli přijdu. Už uběhla skoro hodina.
"Mám nápad!" přerušil moje úvahy Jakub. "Mám v tašce ještě něco. Vypadá to, že tu zůstaneme ještě pěkně dlouho, takže pokud nepohrdneš, otevřeme si láhev šampaňského. Vzal jsem jednu malou, snad pro strýčka Příhodu." "To jako na to seznámení?" zeptala jsem se. "Taky, krom jiného," odvětil Jakub.
Tak jsme tam seděli a pili přímo z lahve a měli srandu z toho, že nám ty zatracené bublinky stoupají až k nosu a povídali si a bylo nám spolu strašně fajn. I když jsme teď věděli, jak ten druhý vypadá, kouzlo, co vzniklo při našem mailování, zůstalo.
Najednou Jakub prohlásil: "Ty si ho nemůžeš vzít!" A já jsem se na něho vyděšeně podívala. "Asi to bude znít neskutečně, ale já jsem se do tebe zamiloval. Původně jsem to neměl vůbec v plánu, jenže to, co jsi psala, bylo báječné a teď, když konečně vím, kdo jsi…" "To je šílené, vždyť já se za pár hodin vdávám," chtěla jsem mu jeho nápad rozmluvit, ale cítila jsem se stejně jako on. Moje srdce vůči Jakubovi rozhodně nezůstalo chladné, ačkoli rozum se pořád bránil.
Do Michala jsem nebyla nijak bláznivě zamilovaná, náš vztah byl spíš o toleranci a společných zájmech.
"Miluješ ho?" položil mi Jakub otázku, stejnou jakou jsem se právě zaobírala. "Snad!" odpověděla jsem potichu. Do očí jsem mu nebyla schopná podívat.
Zase se mezi námi rozhostilo ticho. Jen napětí se dalo ve vzduchu skoro nahmatat.
A pak najednou zhasnulo světlo…
Jako by se tím prolomilo naše mlčení. "Jani, určitě ti právě učiním nejšílenější nabídku v tvém životě, ale vem si mne," ozval se Jakub do tmy. "Ty mi to vůbec neulehčuješ," zabědovala jsem, "já po tom všem přeci nemůžu Michalovi říct ne. Mám strach, že mu ublížím." To už mi pomalu bylo do breku.
Cítila jsem, že se Jakub pohnul a opatrně si sedl vedle mne.
"Nedělej to," prosila jsem ho, i když jsem si moc přála, aby mne objal. Asi mne prokouknul i v té tmě, protože jsem ucítila jeho ruku na svém rameni. Opřela jsem si o něj hlavu a chtěla jsem aby se čas v tu chvíli napořád zastavil.
Jakub mi jemně přejížděl dlaní po tváři. Trochu mne to uklidnilo a taky vzpamatovalo. I když nemohlo být absolutně nic vidět, začaly mne trápit opuchlé oči a červený nos. Typická ženská logika. Moje situace nebyla zrovna záviděníhodná, ale tak jak jsem se cítila v téhle chvíli, mi nikdy nebylo.
Vzpomněla jsem si na jakýsi přihlouplý americký seriál, ve kterém jakýkoliv problém řešili čokoládovou zmrzlinou. Nedalo mi a svěřila jsem se s tím Jakubovi.
"Kdybych to byl býval věděl, tak bych to pro tebe býval určitě nějak zařídil," odpověděl. "A ty nemáš doma takovou tu velkou křišťálovou kouli, která ti odpoví na jakoukoliv otázku." "Ježiš, vidíš," chytl se Jakub mého nápadu, "já ji dal zrovna včera do opravy. Ona potvora probíjela. Už je ti líp?" "Zatím jo, ale nechci vidět, až nás někdo objeví."
Cítila jsem i v té tmě, že se na mne Jakub dívá.
Srdce mi bušilo jako o závod. Asi jsem neměla pít to šampaňské. Někdy mi alkohol nedělá dobře. Ráda mívám, jak se říká, čistou hlavu. To jsem v téhle chvíli tvrdit nemohla.
Na chodbě se ozvaly nějaké zvuky a já jsem zpozorněla. Když se k nim přidalo i podezřelé pištění, bylo mi jasné, že ten tam venku má čtyři nohy, dlouhý ocásek a chlupatý kožíšek. A myši zrovna nepatři mezi moje oblíbence. Spíš by se ona měla bát mne, ale já se přesto k Jakubovi přitiskla těsněji.
"Neříkej, že se bojíš?" zeptal se. "Bude to znít hodně blbě, když řeknu, že jo." "Ani ne. Už jsem se připravoval na to, že nás někdo objeví." "Nespěchej s tím tak," opáčila jsem, "co když potom všechno skončí. Jako bychom prožili jen hodně zvláštní sen."
Jakub se ke mně naklonil, protože jsem cítila jeho dech na tváři: "Tak tedy dobrá, normálně se lidi při takové příležitosti štípou nebo koušou. Aby zjistili, že se jim to nezdá. Já udělám tohle," a políbil mne. Na první pokus se mu přeci jen nepodařilo najít moje ústa, takže jsem se k němu natočila tak, že druhý pokus byl úspěšný.
"Vezmeš si mne?" vyslovily jeho rty sotva slyšitelně. I když mi to celé připadalo víc než šílené, odpověděla jsem mu stejným způsobem: "Ano!"
I když kolem nás vládla černočerná tma, nějak nám přestávala vadit. Byli jsme jen my dva a na svět tam venku jsme úplně zapomněli.
Na mně bylo znát pár posledních probdělých nocí. I když jsem se tomu bránila, oční víčka jsem měla čím dál těžší. Ještě jsem cítila, jak mne Jakub přikryl svojí bundou a usnula jsem jako nemluvně.

Probudilo mne světlo a hlasy venku. V prvním okamžiku jsem se vůbec nedokázala zorientovat, ani v prostoru ani v čase. Mému mozku to chvíli trvalo, než si všechno přebral.
Otočila jsem hlavu k Jakubovi, ale on ještě spal. Zkoumavě jsem si jeho obličej prohlížela zblízka, jeho nepoddajné vlasy, křivku obočí, rty a důlek na bradě. Ten kluk byl zvláštně hezký.
"Haló, je tam ve výtahu někdo?" ozvalo se nad námi. Onen hlas bych poznala i mezi milionem dalších. Michal.
Zřejmě už jeho loučení se svobodou skončilo, musel si chudák odšlapat všechny schody nahoru, protože zjistil, že výtah nejede. Vždycky ho bavilo přicházet na kloub nejrůznějším technickým problémům a určitě se chtěl podívat, kde je záhada tentokrát. Kvůli tomu ho stařenky z našeho domu zbožňovali a sotva ho zahlédly rozplývaly se roztomilostí.
Sakra, že musel přijít zrovna on. Náš soused, známý roznašeč zaručených klepů, by mi v té chvíli byl milejší.
Jemně jsem se snažila probudit Jakuba. Měla jsem strach, jak bude reagovat.
Sotva otevřel oči, šeptem jsem mu vysvětlila, co se děje.
"Ano, jsme tu uvěznění už pěkných pár hodin!" odpověděla jsem na Michalovu otázku. Co kdyby si myslel, že je zaseknutá kabina prázdná.
"To je mi líto, miláčku! Že to nezařídila žádná z tvých kamarádek! Vydrž, chvilku, já se s tím pokusím něco udělat," ujišťoval mne.
Jakub byl celou dobu potichu. Bylo mi jasné, že zanedlouho si oba zažijeme nepříjemné okamžiky.
Hledala jsem v kabelce zrcátko, abych se alespoň ujistila, že nevypadám tak zle, jak se cítím. Jenže tam nebylo. Musela jsem ho zapomenout na botníku, když jsem zkoumala výsledný efekt svého účesu.
"Už to bude dobrý," ozval se zase odněkud Michalův hlas a výtah se dal do pohybu. Honem jsem se postavila a rukama začala urovnávat oblečení. Jakub mne pozoroval a já v té chvíli chtěla moc vědět, co se mu honí hlavou.
Zastavili jsem ve dvanáctém patře.
Jakub mne vzal za ruku a otevřel dveře.
Připadala jsem si jako chirurg, také jsem musela udělat rychlý a radikální řez, aby to bolelo co nejméně. Z nervozity se mi dělalo špatně od žaludku.
Michal už na mne čekal. V okamžiku, kdy nás uviděl, jeho úsměv ztuhnul. Ani jsem nemusela otevřít pusu. Bylo mu nejspíš všechno jasné.
"Můžeme ti to vysvětlit?" zeptala jsem se ho potichu. Místo odpovědi otevřel dveře od bytu. Usadili jsme se v obýváku a já se snažila přijít na to, kde mám začít. Jakub celou dobu svíral mou dlaň.
"Víš…" začala jsem. Michal se tvářil jako bouřkový mrak a než jsem stihla pokračovat, suše prohlásil: "Svatba nebude, co?" S Jakubem jsme zavrtěli hlavou téměř současně.
Michal si opřel hlavu o dlaně jako by usilovně přemýšlel a pak mne jen poprosil, abych je na chvilku nechala o samotě.
Odešla jsem do kuchyně. Seděla jsem na židli a pozorovala omámenou mouchu, která se nedokázala dostat z lustru. Najednou její bzukot utichnul. O žárovku si nejspíš spálila křídla a pak umřela v tom horku. Život je někdy hrozně zvláštní, sníme o tom, jaké bude všechno báječné a pak …
Na starém hradě, konkrétně ve věštírně, ukryté v ponuré a spoře osvětlené vězeňské kobce, jsem si nechala číst z ruky. Člověku, co sledoval čáry v mojí dlani jsem moc nevěřila, považovala jsem ho za pouťového šarlatána, ale jeho slova mi v paměti přeci jen uvízla. Mimo jiného řekl, že se budu v životě muset rozhodnout mezi dvěma muži…
Z obýváku se ozýval vzrušený rozhovor, ale slovům jsem nerozuměla. Vteřinová ručička neúprosně postupovala ciferníkem na stěně. Každý její pohyb byl doprovázený jemným cvaknutím, které jsem vnímala spíš jako výstřel.
I když jsem Michala znala už nějaký pátek, nedokázala jsem si představit, jak se zachová. Co když se poperou. Na jednu stranu by mojí ženské ješitnosti něco podobného lichotilo, ale takové věci se odehrávaly mezi kluky puberťáky a nám už bylo přeci jen skoro dvakrát tolik.
Ještě před pár desítkami let by to taky mohl být důvod k souboji. Který z nich by vyhrál? Připadalo mi to děsivé.
Michal se objevil jako z můry duch, až jsem se ho lekla. Už se nemračil.
"Asi bychom ti měli říct, na čem jsme se s Jakubem domluvili," oznámil mi. Asi moc koukám na televizi, protože se mi v tu chvíli vybavila soudní síň, v níž se právě odsouzenec dozvídá rozsudek.
Vrátili jsme se zpátky do pokoje. Jakub mlčel, nejspíš se domluvili, že mi všechno poví Michal.
Ten mne nenechal dlouho čekat, sotva jsem si sedla, začal: "Abys to věděla, svatba se neruší, dokonce i nevěsta zůstane stejná, jen ženich a svědek se vymění. Lidem to nějak vysvětlíme. Nás napadlo, že bychom mohli tvrdit, že jsme to udělali schválně. Já vám můžu jenom přát, abyste to spolu vydrželi."
"Michale, já…" snažila jsem se mluvit a přitom jsem měla v krku knedlík a jen jsem stěží zadržovala slzy, "… je mi to tak hrozně líto. Já…..nechtěla jsem ti ….ublížit…" to už jsem brečela naplno.
Michal se na mne smutně usmál: "Vždyť vím, mezi námi nebyla žádná bláznivá zamilovanost a náš sňatek by byl vlastně hlavně z rozumu. Mám tě natolik rád, že chci, abys byla šťastná… A tenhle moula ať si mne nepřeje, jestli to někdy pokazí!" pohrozil Jakubovi.
"Michale, děkuju!" naposledy jsem svého bývalého ženicha objala a nechtěně do jeho košile otřela svoje mokré tváře.
"Mám ještě jednu podmínku, odvezu tě domů, aby ses ještě na zítřek," řekl Michal a kouknul na hodinky, "no vlastně už na dnešek vyspala. Pana ženicha nechám přespat tady a ráno Ti ho doručím na radnici v neporušeném stavu."
Ještě pořád jsem se cítila provinile. Byla jsem Martinovi vděčná za to, že všechno tak vzal.
Když mne vezl k našim, kde jsem měla schované svatební šaty, neřekli jsme ani slovo. Vím jen, že neodjel dřív, než se rozsvítilo okno v mém pokoji.

Celou noc jsem nemohla usnout. Už jsem párkrát ve svém životě udělala nějakou pitomost, kterou jsem všechno obrátila o sto osmdesát stupňů. Tentokrát jsem se bála, že jsem to přepískla.
Únava mne zmohla až při prvních slunečních paprscích.

"Jani, vstávej! Vždyť zaspíš vlastní svatební den!" slyšela jsem ve snu. Chvíli trvalo, než mi došlo, že se mi to nezdá a skutečně mne mamča přišla vzbudit.
Otevřela jsem jedno oko, potom druhé a bylo to, jako bych měla pod víčky písek. Neměla jsem tolik brečet.
"No ty teda vypadáš!" prohlásila. "Jeden by si řekl, žes byla na tom tahu včera s holkama. Před chvíli volal Michal, řekl mi, co se stalo." "A tvůj názor?" zkoumala jsem její mínění. "Měla bys vstát, dát si sprchu a pak tě začneme dělat neodolatelnou…"
Můj zrádný žaludek ji svým kručením na chvíli přerušil. "… ale hned za tu sprchu doporučuju jednu snídani…" pokračovala.

Zbytek dne jsem prožila jako ve snu, všechno bylo fantastické, svatebčané se báječně bavili, Jakub vypadal jako pohádkový princ a o Michala se podezřele starala moje nejlepší kamarádka Pavla.
Večer jsem si pohrávala se snubním prstýnkem. Jakub se ke mně naklonil, protože jsem cítila jeho dech na tváři: "Tak tedy dobrá, normálně se lidi při takové příležitosti štípou nebo koušou. Já udělám tohle," a políbil mne.

A mně se to fakt nezdálo ………….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Natty Natty | Web | 2. května 2009 v 11:09 | Reagovat

Přečetla jsem to jedním dechem - jsi dobrá. Hezký den. :-)

2 Renuška Renuška | Web | 2. května 2009 v 22:12 | Reagovat

Moc dobře jsem si početla ... příjemné oddechové milé a především romantické povídání třebaže neskutečného, přece teoreticky reálného příběhu. Dopřála jsem si krásnou pohádku před spaním, děkuji za ni.

3 ŽENA ŽENĚ ŽENA ŽENĚ | E-mail | Web | 3. května 2009 v 16:07 | Reagovat

O moc děkujeme :) U Vás je to taky krásné ;)

4 Hanča Hanča | Web | 4. května 2009 v 9:37 | Reagovat

Moc hezký příběh na čtení. Díky.

5 Eva* Eva* | Web | 4. května 2009 v 10:16 | Reagovat

Hezký příběh..

6 Simi Simi | Web | 8. května 2009 v 11:59 | Reagovat

Hezounké čtení.Škoda že seznámení na inzerát nejsou tak příjemná i doopravdy.Já mám jiné zkušenosti!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama