Červen 2009

Příběh dovolenkový ...

30. června 2009 v 7:00 | diky
(vyprávění pro ty, kteří mají pocit, že jejich dovolená za moc nestála )

Léto toho roku za moc nestálo. I když už se červen přehoupnul v červenec, počasí bylo spíš jarní, sluníčka málo, chladu a deště víc než dost. Některé dny jsme dokonce potkávali valutové cizozemce, okukující pamětihodnosti tohoto kraje, v zimních bundách s hlavou vraženou hodně hluboko mezi rameny. Koupaliště zela prázdnotou, zmrzlináři uvažovali o změně sortimentu. A na to, abych z kapsy vyklepala nějaký ten drobný na dovolenou u moře, jsem zrovna procházela hlubokou finanční krizí.

Možná za to mohl osud, možná šťastná konstelace hvězd, možná někdo jiný, ale jednoho dne, byl to pátek, kterým končil ne zrovna vydařený pracovní týden, jsem dostala zajímavou nabídku. Prý jestli nechci do Španěl? Peníze potřebuju jen na výměnu, všechno ostatní, jak se říká, grátis. Mělo to jedinou podmínku - druhou osobu, která by se mnou jela. Honem jsem obvolávala rodinu, známé, ti známí své známé a … nic. Většina z nich něco takového považovala za zpožděný aprílový žert, ostatní už měli něco jiného. A odjezd byl přesně za týden!
Celou sobotu a neděli jsem si lámala hlavu nad tím, koho ještě zavolat. Jenže mne už nikdo nenapadal.
Bylo pondělí ráno a já stále sama, bez spolucestujícího. I v tomhle případě fungovala náhoda.
Dopoledne jsem se stavila u jedné mladé kolegyně a jen tak do vzduchu, více méně jako filosofickou otázkou, jsem se zeptala, jestli by neměla zájem zmizet na deset dní k moři. V první chvíli na mne nevěřícně koukala, ale jelikož jsem všude známa jako člověk veskrze solidní, poprosila mne o chvilku strpení.
Po návratu do kanceláře na mne čekala cedulka se vzkazem, že jede. Dovolená byla zachráněna …
Nastávající čtyři popracovní odpoledne proběhly v usilovném shánění všech těch nezbytně nutných pitomostí, co se nutně musí vzít s sebou, a které potom zůstanou ležet po celou dobu pěkně na dně kufru. Na svoji adresu musím upřímně přiznat, že já jsem balila a zase vybalovala už od pondělního večera. Několikrát i z toho prostinkého důvodu, že jsem si mezi věci přibalila i klíčky od kufru.

V pátek ráno, pár minut před příjezdem spolucestující Moniky, která mne měla vyzvednout, protože táhnout kufry až na nádraží by bylo přeci jen náročné, se mi hlavou rychlostí uragánu prohnala myšlenka, že nevím, jestli jsem si vzala plavku. Pravda, dalo by se jet i bez nich, ale nejspíš na dovolenou někam jinam. Honem jsem ze skříně vyndala jedny staré. Naštěstí jsou plavky docela skladné, takže jsem je bez problémů nacpala do příručního batohu.
Monča byla přesná jako hodinky. Svoje kufry jsem přidala k jejím a jelo se.
Zapomněla jsem se zmínit, že na tuhle cestu jsme se vydaly jako náhrada za někoho jiného. Když jsem volala do cestovní kanceláře, její ochotná majitelka mi sdělila, že změnu okamžitě napíšou do dispozic a všechno bude v nejlepším pořádku. Autobus měl zastavit na autobusovém nádraží u zastávky č. 1 přesně v 10,00 hodin.
Ručička na ciferníků se pošoupla na desítku a jakýsi autobus se skutečně objevil, jenže asi 50 metrů od nás. V téhle hloupé situaci jsme se, na štěstí, neocitly sami, čekali tam s námi ještě mladí manželé. Pánovi to nedalo a šel se zeptat řidiče. "Ano, jedou do Španělska!" hlásil nám ten dobrák už z dálky. Tak jsme zase popadly výbavu a změnily stanoviště. Mladý pár nastoupil bez problémů, ale o nás s Mončou nebyla nikde zmínka. Myslela jsem, že přijede ještě další zájezd, ale jak mi sdělili, tenhle byl do Španělska dnes první a poslední. Řekla jsem řidiči jména těch, co nám přenechali svá místa a on mi tvrdil, že je s seznamu nemá. Naštěstí narostl o pár cenťásků menší než Monča a ta mu mohla přečíst přes rameno, že nás uvádí v omyl. Takže jsme, tak trochu díky drzosti, nasedly.
Autobus už měl svůj zlatý věk viditelně za sebou, nejspíš už absolvoval k moři pěkných pár cest. S Monikou jsme se měly jako královny, protože nám patřila zadní pětka sedadel, takže jsme se na rozdíl od zbytku osazenstva mohly uvelebit jak nám libo.

Cesta, ač to působilo divně, probíhala v pohodě. Nikomu nebylo špatně, nikdo nemusel každou chvíli na záchod, výhled na krajinu, co se nám míhala za okny byl utěšený, zábava dobrá. Vlastně se mohlo zdát, že jediný problém, který jsem měla se týkal těch nejistých plavek. Jenže …
Po téměř 24 hodinách jízdy jsme se ocitli v jednom malém přímořském letovisku, kde jsme měli strávit krásných osm dní plných slunce, moře, klidu a lenošení. Když nám řidiči pomáhali se zavazadly, ptali se mne s Monikou, jestli nemáme v úmyslu se s nimi vrátit zpátky. My, nic zlého netušíc, jsme prohlásily, že si to tu chceme pořádně užít.

Už jsem jednou ve Španělsku byla, ale tenkrát jsem jela za své a sama. V cestovce jsem do smlouvy uvedla, že proti spolunocležnici nic nemám a tak jsem pokoj obývala ještě s jednou paní. Představila se mi hned, sotva jsem v autobusu dosedla a já okamžitě její jméno zapomněla. Nevím, jak je to možné, čísla si pamatuji perfektně, ale se jmény je to úplná katastrofa. Tentokrát jsem byla, naštěstí, něčeho podobného ušetřena.
No a já, vycházejíc z téhle zkušenosti, jsem se cítila jako starý ostřílený cestovatelský kozák. Monča se přiznala, že tak daleko si nikdy netroufla. A já jí začala radit a poučovat. Od minula jsem si pamatovala, že Španělé jsou velmi milí a zdejší prostředí na dovolenkové odpočívání jako stvořené. Tahle země mne okouzlila. Popisovala jsem ji užaslé Monice v těch nejhezčích barvách, co mi uvízly v paměti a viděla jsem, že se těší čím dál víc.

Tentokrát nás čekalo něco docela jiného.
V hale malebného hotýlku, který vyhlížel jako z reklamního katalogu pro milionáře, na nás čekal průvodce, starý pán. Seznámil nás s tím, co nás čeká a nemine, a pak s námi prošel pár ulic, abychom se zorientovali. Na první pohled tohle městečko působilo mile. I když nebylo nijak honosné, po ulicích se procházeli spokojení turisté, za výlohami obchůdků se nabízelo nejrozmanitější zboží, modré nebe nemělo jediný mráček a moře svádělo ke koupání.
Jen naše kufry ještě čekaly na vybalení, proto jsem se vrátili zpět a trpělivě čekali, až se budeme moci ubytovat.
Odpoledne ta chvíle nadešla. Monika už začínala být netrpělivá, protože jak se sama titulovala, je prý kachna a ve vodě se může ráchat celý den. Musím přiznat, že i já jsem se těšila na to, až budeme mít v ruce klíč.
Sotva jsme ho dostaly a na radu průvodce se vydaly do hostelu přes ulici, potkávali jsme naštvané účastníky naší malé výpravy. Prý jsou ubytováni někde úplně jinde, než za si zaplatili. Nás s Monikou to sice zarazilo, ale neodradilo.
Prohýbaly jsme se pod těžkými zavazadly a pomalu své kroky směřovaly ke svému dočasnému domovu. Budova nepůsobila nijak okázale, v přízemí byla malá útulná restaurace, v jejíchž dveřích nás vítala usměvavá majitelka. Prošly jsme kolem ní, pozdravily a … Poté jsme se dostaly ke dveřím, otevřely je a … Ani Monika ani já nejsme nijak zhýčkané a rozmazlené, ale jak jsme hned na první pohled zjistily, čekal nás téměř horolezecký výstup po strmých schodech do druhého patra. O výtahu jsme si mohly nechat jen zdát.
V té chvíli jsem byla ráda, že mi osud na tuhle cestu určil zrovna Monču. Když jsem si při tom výšlapu představila lidi, kterých jsem se ptala, většina z nich, by v tomhle okamžiku, nejspíš začala nadávat a přestala by až při návratu domů. Monika ne. Sice taky reptala a já na tom byla stejně, ale jen jsem si tak ulevovaly. Vlastně jsme z toho měly víc srandy, než vzteku. Už nám začínalo být jasné, že nám nadcházejí neobyčejné dny.
Pokoj, co jsme od něho měli klíč, byl jako prd. Nejvíc místa zabírala postel a tak, když si jedna z nás potřebovala zabalit nebo vybalit, ta druhá musela dobrovolně povinně na procházku. Okýnko nám skýtalo parádní pohled do světlíku, kterým se každý večer nesl halas z kuchyně. Alespoň jsme měli perfektní přehled o tom, co ctění Španělé baští.
Když se nám podařilo shora popisovanou taktikou vybalit, já jsem vysypala celý obsah kufru na postel a ať jsem hledala sebevíc, plavky jsem našla jen ty staré, přibalené ve spěchu, vydaly jsme se na průzkum okolí. Moniku přitahovala pláž víc než magnet. Šly jsme tedy nejdříve tam. Ani jsme ji nemusely hledat, protože svěží vítr, co vál od moře, nám sám naznačoval cestu. Vyloupla se před námi na konci jedné ulice jako prazvláštní louka, výtvor jakéhosi umanutého malíře, který místo zelené použil žlutou a květinám dal tvar slunečníků.
Dlouho jsme nepřemýšlely, zahodily boty do písku a bosýma nohama brouzdaly vodou. Monika neodolala, skočila do vln a za chvíli už plavala daleko od břehu. Já zvládám plavání, stejně jako spoustu dalších činností, spíš teoreticky. Co se týká praxe, ta za tím hodně zaostává. Pokud se ocitnu v hloubce, kde mi voda sahá po pás, plavu jako štika, ale jakmile mi hladina stoupne nad tuhle mez, mám co dělat, abych nešla hezky po balvanovsku ke dnu. Raději jsem udělala pár neškodných temp v místech, kde jsem s přehledem dosáhla na dno. Nebylo jich moc, v těch místech se totiž vyskytovalo hodně koupajících, ale cítila jsem se osvěžená.
Nastavila jsem svou kůži slunečním paprskům a nechala je, ať předvedou své umění. Říkala jsem si, že už je docela pozdní odpoledne, a tak to určitě nebude nic moc.
Monika vylezla z vody a při pohledu na má záda prohlásila, že jsem se "chytla". Nevěřila jsem jí až do chvíle, kdy jsem se převlékala k večeři. Najednou mne chladivá letní halenka řezala jako šmirgl papír. Nezbývalo mi nic jiného, než si pár dní slunit jen bříško.

Díky tomu, že jsme toho za celý den moc nesnědly, ani jedna z nás s sebou nevezla klasické české turistické řízky, měly jsme pořádný hlad. Ručičky na hodinách už ukazovaly čas večeře. Vrátily jsme se tedy do hotýlku, který měl být původně naším dočasným domovem, a kde jsme se mohly alespoň najíst.
Venku na prostranství už postával zbytek naší zájezdové party. Navzájem si sdělovali první zážitky a velké rozčarování. Nevím, co Češi místním obyvatelům provedli, ale jejich chování vůči nám postrádalo veškerou pohostinnost. Ostatní turisté si do jídelny chodili, jak se jim zachtělo, jen my jsme nemohli projít dveřmi dřív, než se dostavil pan průvodce. Nejspíš jsme museli budit dojem, že trpíme jakýmsi stádovým efektem.
S Monikou jsme zasedly k jednomu stolu s mladým párem, který s námi čekal na nástupišti. Monika je od přírody tvor ukecaný, bavila nás pokaždé svými rodinnými zážitky. Bylo to rozhodně lepší, než abychom jako ostatní rozebírali svou situaci.
K ruce nám byl číšník, který pokaždé donesl jídlo na tácu a nandal nám z něj porci na talíř. Možná i on měl něco proti nám, protože byl velice nepříjemný. A taky nešikovný, možná to bylo schválně. Ani jednou se to neodehrál bez toho, aby mu na někoho z nás nekápla omáčka, neupadnul kousek masa nebo brambor. Chudák Monika si půjčila moje šaty a ten den ji, jako na potvoru, skropil trochu víc. Dělala jsem si z ní legraci, že onoho Španěla okouzlila, je totiž blonďatá, a on jí takhle vyjadřuje přízeň. "Děkuju, nechci," řekla Monika, "to raději zůstanu do konce života sama!" Na rozdíl ode mne umí dobře německy, proto musela chvílemi hodně krotit svůj temperament, aby Španělovi neřekla něco hezky od plic.

Jinak jsme si ty volné dny skutečně užívaly. Objevili jsme spoustu zajímavých míst. Tohle letovisko bylo zvláštní tím, že ač byla turistická sezóna v plném proudu, hodně restaurací, barů a obchodů mělo dveře zamčené. Jedna pasáž, vedoucí k pláži, působila hodně strašidelně. Všechny výklady vypadaly jako oči slepců, prázdné, zaprášené a už dlouho opuštěné. Jeden takový bar se nám moc líbil, byl zařízený jako lodní paluba, se vším všudy. Kdybychom u sebe měli dost peněz, nejspíš jsme si ho pronajaly. A udělali z něj malé Česko. Určitě bychom měly stále plno. Honila se nám na těch procházkách hlavou spousta podobných snových plánů. Bohužel nám bylo jasné, že jejich realizace je víc než nepravděpodobná.
Jednou večer jsme se procházely po pláži. Moniku napadlo, že by bylo zajímavé, vyfotit se na molu, které celé tvořily obrovské balvany. Ani jsme si v té chvíli nepřipustily, že to nemusí být zrovna bezpečné. Obě jsme měly na nohách, jako správné turistky, lehké pantofle, boty na něco podobného absolutně nevhodné. Cestu tam jsme zvládly v pohodě, ale zpátky jsme začaly blbnout a skákat z jednoho šutru na druhý. Já jsem dostala do vínku o trochu víc nešikovnosti než ostatní, tak se mi noha smekla a … najednou jsem byla otočená o 180 stupňů a hezky na kolenou. Monika můj pád zaregistrovala, vrátila se zjistit, s tváří dost starostlivou, jestli mám všechny kosti celé a na svém místě. Zůstalo mám to sice dodnes záhadou, ale až na pořádně nakopnutý palec, který jsem až do svého návratu domů, úzkostlivě hlídala, jsem zůstala bez škrábance. Jen s procházkou jsme pro ten večer skončily, protože ač rána nevelká, přeci jen bolela.
Možná by se mi nic nestalo, ale tohle byla první dovolená, na kterou jsem se nechala pojistit. Nikdy předtím jsem to neudělala a potom jsem ještě neměla šanci na vyzkoušení.
Další den ráno se nám na pláž moc nechtělo. V noci jsme zažily svou první přímořskou bouřku a vítr, co foukal, nebyl zrovna příjemný. Vydaly jsme se do uliček hledat pravé a nefalšované suvenýry pro rodinu. No a samozřejmě nějakou tu pesetu utratit i ke svojí radosti.
Viděly jsme hodně, už jsme si tipovali, co komu dovezeme, když jsme prošli kolem jedné temné uličky, kterou se neslo jemňoučké cinkání. Stejné jsem už zaslechla na svojí minulé dovolené, proto jsem věděla, co mám hledat. Chvíli nám to sice trvalo, ale nakonec jsme původce zvuku našly. Na malou kulatou destičku někoho napadlo pověsil měsíc a hvězdy z onyxu. Ty pak při každém závanu vzduchu o sebe zavadily a cinkaly. Na stojanu před obchodem takových cingrlátek viselo víc a vítr je navzájem propletl. Já tuhle věcičku moc chtěla a tak mi nezbývalo než být chvíli trpělivá a změť nitek rozdělit. Monika mne považovala za blázna, ale já jsem už v téhle chvíli přesně věděla, kde bude mít místo (a musím přiznat, že jsem ji tam hned po příjezdu domů, pověsila a Monča jen tiše závidí).
Ještě něco mne okouzlilo. Za výlohou obchodu na hlavní třídě měli vystaveny hrnečky, no vlastně spíš hrnky, no úplně nejlépe hrnce, ale ne na vaření, nýbrž na čaj. Moc se nám s Monikou líbily, ale Monča na ně neměla dost peněz. Něco takového jsme viděly poprvé. Hrnky jako by celé nějaký nápaditý člověk poskládal z pomerančů a citronů. Vypadaly, že pít z nich v zimě čaj, působí jako zaručená prevence proti depresím. Jenže než se nám podařilo vyhlédnout dobu, kdy měl obchůdek otevřeno, trvalo to pár dní. Když jsem je potom držela v ruce a zjistila, že jejich obsah je víc než úctyhodný, přemýšlela jsem, jestli nejsem blázen. Jestli vůbec něco tak velkého nacpu do svých zavazadel.
A den O (odjezd) a hodina B (balení) byl tu. Já jsem si dopřála procházku sama a pak si to se mnou Monika vyměnila. Všechny dárky, které jsme nakoupily, se nám, ku podivu, podařilo nejen zabalit, ale jak jsme doma zjistily, i dovézt bez úhony. Dokonce i hrnky měly svoje místo v mém kufru a nic kvůli nim nemuselo zůstat v hotelu.
Za celou dobu se nám nepodařilo potkat jediného kluka nebo muže, který by se s námi pokusil flirtovat nebo alespoň dát řeč. Teprve ve chvíli, kdy jsme, s kufry v ruce, opouštěly hostal, se nám do cesty připletli tři hodně mladí Němci a galantně nám pomohli. Jen jsme jim, k jejich velkému smutku, musely sdělit, že za pár minut tohle místo opouštíme. Najednou nám to přišlo líto. Tahle dovolená se sice neodehrávala přesně podle našich představ, ale nebylo to až tak zlé. Počasí nám přálo, moře dokonalé …

Odpoledne na nás čekal tentýž autobus, co nás sem dopravil. Vida, jeho stav možná nebyl až tak špatný. Turisté, kteří nás přijeli vystřídat, oplývali optimismu a mi jim v duchu přáli, ať se jejich pobyt vyvede líp.
Odjezd byl přesně ve čtyři odpoledne. Naštěstí se nikdo neopozdil, takže jsme odjeli všichni. Řidiči nám ještě dopřáli poslední pohled na město, když s námi provedli jakousi okružní jízdu. Tentokrát jsme poprvé a naposled zahlédli velký zaoceánský parník, který si to šinul po moři. Na tu vzdálenost se nedalo poznat, jestli je výletní, nebo veze zboží. Možná, že by příště nebyla špatná dovolená na vodě, ale nevím, jestli netrpím mořskou nemocí. To by asi nebylo nic příjemného.
Tentokrát jsme s Monikou seděly hned za řidičem. Sotva jsme ho v hotelové hale potkaly, hned jsme mu ze srandy řekly, že jsme možná měly nad jeho nabídkou víc přemýšlet. Přiznal se nám, že on, na rozdíl od nás, věděl, co nás čeká.
Cesta domů ubíhala rychle. Výhled na moře se nám naskýtal ještě dlouho. Zvlášť malebný byl na francouzském území. Kdyby to k nám nebylo tak daleko, nejspíš bychom se tam občas vypravily. Každá v nás v té chvíli snila svůj vlastní sen o dnech strávených v téhle sladké zemi. To by nejspíš nehrozilo, že bychom zase jely spolu, teda ne proto, že bychom spolu nevycházely (Monika řekla, že jsme se skvěle doplňovaly, ona by se beze mne jen koupala, a já bych bez ní naopak v moři nesmočila ani palec), ale z Moniky se měla zakrátko stát mladá paní, a pro tu by přeci jen něco podobného bylo nemyslitelné.
Po setmění jsme se všichni pomalu uložili ke spánku. Já jsem dávala pozor na svůj naražený palec, protože jsem se do něj při nástupu nešikovně bouchla, a on, mizera, dal o sobě zase vědět. Autobus se řítil tmou dál na východ a my spokojeně oddychovali.
Jenže, jak se říká, nechval dne před večerem. Sotva začalo svítat, bylo v autobusu světla víc než jen od slunce. Spolucestující ze zadních sedadel hlásili drobnou technickou závadu: "Hoříme!" Nevím, jak jsme to dokázali, ale zachovali jsme si chladnou hlavu. Na rozdíl od všech těch katastrofických filmů, kterými nás vykrmuje televize, nikdo nepropadl panice. V klidu jsme zastavili na prvním možném místě a šofér šel okouknout, co se děje.
Vrátil se s tím, že si dopřejeme neplánovanou pauzu, během níž se pokusí závadu odstranit. Rozespalí a rozlámaní jsme se vypotáceli ven na chladivý ranní vzduch, abychom se trochu protáhli. Cítila jsem se jako oblbnutá moucha, vylákaná slunečními paprsky uprostřed zimy. Monika na tom byla podobně. Obě jsme se těšily na vlastní postel, kde se konečně pořádně vyspíme u dokořán otevřeného okna.
To, co způsobilo požár, nejspíš nebylo až tak závažné. Po hodině jsme se vrátili na svá místa a jelo se dál. Všichni už jsme očekávali všechno. Zadní řady měly nosy v pohotovosti, kdyby byl cítit zase ten smrad pálících se pneumatik. My v předu jsme toho zůstali ušetřeni.
A autobus jel probouzejícím se dnem dál a dál. Ve vzduchu téměř hmatatelně viselo, že se zaručeně ještě něco semele. S Monikou jsme se navzájem uklidňovaly, ale toho blbého tlaku v žaludku, který nevěští nic dobrého, se nemohla zbavit ani jedna z nás.
Slunce stoupalo po nebi, slibovalo krásný den. Když na hodinách odbila jedenáctá, začalo nám být horko. Někdo poprosil o zapnutí klimatizace. Řidič zmáčknul příslušný knoflík, pak znovu a ještě jednou. Jelikož jsme na něj s Monikou viděli, bylo nám hned jasné, že toho tepla se nespíš až domů nezbavíme. Klimatizace vypověděla službu.
A tak jsme jeli dál, kilometry na tachometru přibývaly a s nimi i teplota uvnitř autobusu. Hovor mezi námi ustával, cítili jsme se čím dál tím víc unavení a zpocení. Kdo mohl, snažil se usnout, aby alespoň trochu přestal vnímat dění kolem sebe.
Domů zbývalo sto kilometrů, pak padesát, dvacet, deset … Když se v dohledu vynořila Zelená hora, kopec na čáře, všem se nám ulevilo. Už dojedeme!
Řidič nás poprosil, ať se podíváme, jestli jsme všichni živí, jestli se někdo náhodou neupekl. Ubezpečili jsme ho, že až na mokrá trička, jsme všichni O.K.
Náš autobus nejspíš sálal horkem na dálku, protože na hranicích nám nikdo nepřišel zkontrolovat doklady. A tak jsme dojeli domů, sice lehčí o pár vypocených litrů, ale bohatší o zážitky, které jsme si vezli v hlavách.
Že tomu nevěříte, to je mi moc líto. Mám svědka, který se mnou tuhle dovolenou absolvoval. Jen se nejmenuje Monika ….
A ještě malá rada na závěr. Pokud se i vaše dovolená změní v podobné dobrodružství, neposílejte katastrofické SMS zprávy z mobilu příbuzným. Zkazíte jim pár dní života úvahami o tom, jestli náhodou nebudou dědit, a pokud, tak co. I tohle je z vlastní zkušenosti…

Zpívající fontána

21. června 2009 v 0:01 | diky |  Tipy na výlet
A máme tu léto

Dny dlouhé, noci krátké, teplé a voňavé. Jako stvořené pro něco hodně romantického.

Pokud se dostanete do Mariánských Lázní, udělejte si čas na procházku kolonády a místní
Pokud se vám poštěstí, vydrží hezké počasí i vy až do tmy, čeká vás magické představení doplněné hrou barev.
Pokoušela jsem se najít původní skladu k fontáně, ale nepodařilo se mi to. Tak doufám, že nepohrdnete touhle, od stejného autora.