Říjen 2009

Se snem za hranice všedních dní - jen si tak usnout

27. října 2009 v 18:00 | diky |  Počteníčko
Jmenuji se Pavla, ale kamarádi mi říkají Diky nebo Komtesa. První jméno jsem získala jednou, když jsem se z návštěvy holiče vrátila s účesem téměř milimetrovým, říkat mi Jéžo podle ježka by bylo hloupé, a tak jsem skončila s Diky podle dikobraza. A k druhému jsem přišla jednou v létě při sbírání meruněk na Moravě. Nevím, čím jsem se o to zasloužila, ale moji spolusběrači si první den mysleli, že jsem pořádně nafoukaná. Brzy zjistili, že opak je pravdou, ale Komtesa mi už zůstala.
Teď je docela obyčejná noc. Jedna ze spousty v mém životě. A já se převracím na posteli, je už hodně pozdě a ať dělám, co dělám, nemůžu usnout. Ani za nic! Dívám se oknem na hvězdy a měsíc, který září jako velký stříbrňák v úplňku, jeho studené světlo naplňuje celý pokoj. Chvíle jako stvořená pro strašidelné příběhy. Očima bloudím po ztmavlých stěnách. Mám na nich pověšeny plakáty zpěváků. Všichni už dávno spí, jen já ne. Peřina mne tíží a polštář mám snad nacpaný kamením.

Hlavou mi, rychlostí splašených koní, letí myšlenky. Je jich spousta a já mám strach, že se koule, sedící mi na krku, rozskočí.
A měsíc, to studené rybí oko, svítí dál, jako by se nic nedělo.
Jé!!! Přeci jen se začíná něco dít. Kolem mě je najednou spousta světla. Snad se rozsvítil tisíc reflektorů. Musím zavřít oči. Tak a teď pomalu otevřít ... jedno ... druhé! Kde to jsem?!?!?!

Hrůza!!! Jsem tak překvapená, že jsem si (do slova a do písmene) sedla na zadek a nechápavě kolem sebe zírám s otevřenou pusou.
Nevím, spím, či bdím?! Štípu se do ruky. Au, bolí to! Takže se mi to nezdá. No nazdar!
Sedím na nějaké kamenné cestě, která vede k městu. Ale co je to za město? Nemá nic společného se začouzenými šedivými betonovými krabicemi. Tohle jsou krásné bílé domy a mezi nimi spousta zelených stromů. Jsem člověk 20. století a nevěřím na zázraky, ale teď si připadám jako v pohádce.
Bohužel není mi dopřáno vychutnávat tuhle pohodu dlouho. Ucítila jsem nepříjemný hrot mezi žebry. Ohlédla jsem se, stojí za mnou dva kluci, tak o pět let starší než já a tváří se dost výhružně. Z jejich posunků jsem pochopila, že mám vstát a jít s nimi.
To je sranda! Snažím se dát z toho, co vím, něco kloudného dohromady.
Tohle město jsem už někdy viděla, jen si vzpomenout, kde. No jasně! V učebnici dějepisu. Řím, antický Řím. A teď ti dva. Jejich oblečení rozhodně nepochází z naší doby, ale přinejmenším z doby někdy kolem roku nula (U nás by něco podobného na sebe nikdo nevzal ani omylem). Jsem z toho čím dál tím méně chytrá. Kam jsem se to jen dostala?
Moji průvodci mne vedou, nebo spíše strkají, ulicemi toho překrásného města. Lidé nás udiveně pozorují. Připadám si jako nějaká atrakce. Nejspíš nikdy nic podobného neviděli a ani na sebe nevzali. Není se čemu divit. Mám na sobě vytahané tričko, džíny a sandály. Tady se nic podobného nenosí. Kdo ví, jestli tihle lidé kalhoty vůbec znají, spíš ne.
Procházíme mezi domy a já sleduji dění kolem. Chtěla bych tohle místo jednou navštívit jako prachobyčejný turista, abych mohla jít, kam se mi zachce. Jenže momentálně jsem nejspíš zajatec, můžu obdivovat jen místa, na která jsem dostrčena.
Ale i tak mám na co koukat. Připadám si tu trochu jako u nás na tenise - pohled vpravo na výstavní dům jakéhosi místního boháče, vlevo zase překrásné cizokrajné květiny. A stále dokola.
Vlastně jsem málem ani nezpozorovala, že jsme před palácem (nejspíše královským) jako z pohádky. Zjistila jsem to až v okamžiku, kdy jsem málem nosem narazila do vrat. Střeží je dva obrovští pozlacení lvi, lesknoucí se pod přívalem slunečních paprsků (U nás by něco podobného nejspíš dlouho nevydrželo kvůli nenechavým ručičkám zlodějů). Moji dva průvodci mne předali někomu, kdo zřejmě patřil ke služebníkům (Domácí pán by se určitě neobtěžoval osobně).
Onen člověk mne vede spoustou překrásných komnat. Božínku to je krásy až oči přecházejí. Jen tak bez ladu a skladu tu leží spousta klenotů, drahocenných látek a věcí, které ani nedokážu pojmenovat.
Za okny pomalu zapadá slunce. Stmívá se. Mě bolí nohy a hlady už skoro nevidím. Mám hroznou chuť křičet, jenže by mi to stejně nepomohlo (Nejspíš tu česky nemluví, pochybuji).
Co mne ještě čeká v tomhle prapodivném světě, kam jsem se tak záhadně dostala?

Se snem ...

27. října 2009 v 1:05 | diky |  Počteníčko


Příběh, který bych vám v následujících dnech ráda poskytla ke čtení vznikl náhodou jako slohová práce z češtiny ... paní učitelka tenkrát jen řekla: "Do zítřka si vymyslete něco ... ", a bylo jí jedno jestli to bude fejeton, úvaha a nebo něco jiného.
Já si tehdy lámala hlavu celý zbytek dne.
Teprve pozdě večer mě napadl příběh, který původně zabral jen necelé čtyři stránky. Postupem času k nim přibyly další. Doufám, že se vám bude tohle čtení alespoň malinko líbit ...

Řepa budiž pochválena

17. října 2009 v 19:03 | diky |  Recepty na sladké i slané
Je podzim a s ním se na trhu objevila jedna, možná trochu opomíjená, zelenina - červená řepa. Přiznám se, že i já ji ještě nedávno znala jen jako zavařenou, ve sklenici, stačí na ni sáhnout do regálu v obchodě. A přitom se z ní dá dělat i spousta jiných dobrot.

Třeba moc dobrá je šťáva ze syrové řepy - pěkně ji prožeňte odšťavňovačem, na jednu řepu přidejte 2 jablka a 1 pomeranč a máte vitamínovou bombu. Možná budete mít po vypití pocit, že vaše tělo slastně vrní blahem.

Pro případ, že ve stavu syrovém na vás žádný dojem neudělá, uvařte si ji. Pěkně celou, tak jak ji koupíte, vložte do hrnce se studenou vodou, a vařte cca hodinu a půl. Pak z ní jde slupká stáhnout skoro sama. Na jednu porci potřebujete jednu řepu, 50 gr měkkého salámu, 1 jablko, 1/2 cibule, 2-4 lžíce majonézy, bílého jogurtu nebo kysané smetany, trochu soli, pepře, třeba i špetku chilli - pro otrlejší povahy. Všechny pevné ingredience nastrouhejte na hrubém struhadle, smíchejte s majonézou, osolte, okořeňte ... a pak už jen můžete baštit s chlebem, rohlíkem, bagetou.

Pokud se vám nechce až tak moc hřešit, tak zkuste ještě k nahrubo nastrouhané řepě přidat cibuli nakrájenou na hodně slaboučká půlkolečka. Ve skleničce si smíchejte trochu soli, cukru, oleje a citronové šťávy nebo dobrého octa. Tím zalijte řepu s cibulí a nechte chvíli v chladu rozležet. Z vlastní zkušenosti doporučuju tak 2 hodinky. Cibule tím ztratí palčivost a všechny chutě se báječně prolnou. A pak můžete tenhle salát servírovat třeba k nedělnímu obědu.

Když přijdete téhle zelenině na chuť, sami objevíte, že se s ní dá v salátech báječně experimentovat.