Listopad 2009

Se snem za hranice všedních dní - věřte na zázraky

30. listopadu 2009 v 0:00 | diky |  Počteníčko
Můj pád snad nikdy neskončí. Cítím v pravé ruce ostrou bolest.
Zase se ocitám v palbě reflektorů nějakého blázna!
"Už je to dobrý?" slyším ségřin hlas. Jsem zmatená. "Jo, všechno je O. K. Chci jen vědět, co tu dělám?"
"Běžte spát, slyšíte, je to dobrý," posílá ségra ostatní pryč.
"Jestli jsi to nepostřehla," vysvětluje mi, " ležíš doma, ve svém pokojíčku, v postýlce, co ji máš tak ráda.Ještě před chvílí jsi spala a docela obstojně rozhazovala rukama a křičela. Včera jsi šla do hajan brzy. Ségra už abys měla po matuře, protože tě to začíná pěkně zmáhat. Pořád jsi volala nějakého Martina, Césara a Prince ..."
"To chceš říct, že se mi to všechno jen zdálo?" zděsila jsem se.
"Nejspíš jo! A teď si ještě na chvilku lehni a nechej si pro změnu zdát něco hezkého. Dobrou!" řekla mi aniž se na cokoli zeptala.
Ne, to není možný! Všechno byl jen výplod mého unaveného mozku. Sedím na posteli a brečím jako malá holka. Ségra si nejspíš myslí, že jsem se zbláznila.
"Martine, copak to všechno byl skutečně jen sen? Copak už tě nikdy neuvidím? Co naše dobrodružství, naše vzpomínky ...?"
Tvář i polštář mám celé mokré od slz. Usínám.

Dál už se mi nic nezdálo a kdyby mi moje malá sestřička nepřišla popřát dobré ráno, zaspala bych. Lomcuje mnou a já na ni nechápavě koukám. Trvá mi dost dlouho, než pochopím, co se vůbec děje.
Tohle ráno je snad nejstrašnější z mého života. Krásný sen už se mi zdál hodněkrát, ale tenhle byl tak živý.
Vstávám jako stín. Na snídani nemám absolutně žádnou chuť a jestli mám připravené všechny věci do školy, opravdu nevím. Je mi všechno tak nějak jedno. Nevnímám okolí, na otázky téměř neodpovídám a je mi smutno. Brečela bych ještě, ale oči mám suché až to pálí.

Cesta do školy je hrozná, kamarádky a kamarádi jsou udivení, kam se poděl můj bezstarostný smích. Ségra je upozornila na to, že dnes se mnou asi moc zábavy nebude.
Cestou ke škole mne málem zajelo auto. Je mi to skoro jedno. Řidič si jen významně klepe na čelo. Už mi zbývá jen vyjít 90 schodů a usednout do lavice.
Kamarádka Deny, která sedí přede mnou, se snaží zjistit, co mi je. Nemám momentálně náladu svěřovat se.
"Crrr!" zvonek zvoní jako o závod. A zvonění v patách přichází Fido, náš učitel předmětů ekonomických, s ředitelem v patách a nějakým klukem.
Dívám se a lavici a do sešitu čmárám neidentifikovatelné obrazce.
Ředitel si bere slovo( Jako tradičně chce budit důležitý dojem): "Vážení studenti! Tady vám představuji vašeho nového spolužáka Martina Císaře."
A já jsem zpozorněla.
"Sedneš si tamhle, vedle naší Komtesy, do poslední lavice. Doufám, že to jejímu veličenstvu nebude vadit," říďa se snaží být vtipný. Tímhle způsobem mi pokaždé předhazuje moje šéfování třídě.
Martin se posadil vedle mne (mezi holkama ve třídě to šumí). Se svojí výškou se do lavice sotva vešel. Je ještě hezčí než ve snu.
Propiskou něco píše na papír. Jenže sedí tak, že nevidím co.
Když už je Fido zcela unesen proudem svého vysvětlování, tak mi Martin přisune cedulku"
NEVIDĚLI JSME SE UŽ NĚKDE, DIKY?
A já mám chuť ignorovat školu, začít se smát a křičet do celého světa, že život je zatraceně krásnej a zázraky se dějou.
Ale mlčím a jen se topím v těch nejhezčích modrých očích, které znám ...


















Se snem za hranice všedních dní - neštěstí (ne)chodí po horách

25. listopadu 2009 v 3:00 | diky |  Počteníčko
A nastává další ráno našeho římského dobrodružství. Sluníčko, hned sotva vykouklo z peřin, začalo nesnesitelně pálit. S Martinem, Princem a Césarem se potácíme dál. Kolem je pusto, jen šutry, modré nebe, ptáci a slunce.
"Diky, vidíš tamhle to stavení?" ukazuje mi Martin mezi balvany. Tak zase scházíme opatrně dolů a já pomalu uvažuji, kdy si namelu, protože už ani nezvedám nohy.
V miniaturním údolíčku se tu choulí chaloupka jako dlaň a u ní rostou plané jabloně. Martin se baví domácími a já jim nerozumím ani slovo. Ti dobří lidé nám dali něco jídla a my putujeme dál.
"O čem jste se bavili?" ptám se. "Ale tvrdili mi, že máme zůstat u nich, prý se za chvíli strhne pořádná bouřka. Jenže koukni, na nebi nevidíš jediný mráček." Musím mu dát za pravdu.
Jdeme dál. I lvi jsou nejspíš pořádně utahaní, protože se už nehoní.
Zdá se mi, že se kolem nás rozhostilo zlověstné ticho. "Martine, měli jsme asi ty lidi poslechnout. Podívej." Obloha se od západu začala kvapem zatahovat. Mraky plné deště se ženou nepředstavitelným tempem. Za chvíli nejspíš neuvidíme jeden na druhého.
Martin mne popadl za ruku. To si myslí, že těm mrakům utečeme? Snažíme se běžet balvan nebalvan. Musíme honem najít nějaký úkryt.
Na záda nám dopadají první těžké kapky. Martin zakopl a rozplácl se jak dlouhý, tak široký mezi kameny.
"Můžeš vstát?" pokouším se mu pomoci. Podařilo se mu to, ale při došlápnutí na pravou nohu syčí bolestí. V narůstající tmě se mi podařilo najít úkryt pod skalním převisem. Snažím se nepropadnout panice (pokolikáté za posledních pár dní), ale vůbec nevím, co dál. Venku se z nebe spouští proudy vody a my jsme celý promočení (dobrý začátek pro zápal plic). Tiskneme se s Martinem k sobě, ale zima je čím dál větší. Ani o lví hřívy se nemůžeme ohřát, protože i oni jsou celý mokří.
"Diky, co budeme dělat? Z toho, co bylo v báglu je už jen mokrá kaše na vyhození." "Nic mne nenapadá. Uvidíme, co bude zítra ráno. Snad se stane zázrak."
Celou noc nemůžu usnout. Věci na mně pomalu usychají a já se cítím jako v ledovém krunýři. Martin spí. Na koleno jsem mu dala studený obklad, snad to nebude nic vážného. Ani jeho spaní není zrovna klidné. Chvílemi mluví, křečovitě mi tiskne ruku a křičí. Vůbec se mi jeho stav nelíbí. Lvi jen chrápou. Jen já tu sedím jako čestná stráž.
Venku už začíná svítat a prší míň. Martin je celý rozpálený a zpocený (to nám ještě chybělo), chvílemi sebou trhne a teď se probudil. Jeho oči se vůbec nepodobají studánkám. Horečnatě planou.
"Diky, buď tu. Neodcházej pryč," žadoní a jeho slova přerušuje kašel. "Vždyť já tu s tebou sedím. Nepůjdu nikam. Je ti hodně zle? Až se trochu rozední, podívám se po něčem k jídlu. Zatím spi," uklidňuji ho a hladím jeho hlavu na svém klíně.
Teď je všechna odpovědnost na mně. Najednou jsem úplně v pohodě. Konečně jsem se zbavila svého strachu ( jen je mi záhadou jak).
Venku přibývá světla.
Budu se muset jít podívat po okolí a něčem k snědku. "Počkej tady, já se za chvíli vrátím," uklidňuji Martina, beru sebou Prince a odcházím.
Všude venku je plno bláta. Musím si dávat pořádného bacha, aby mi náhodou neuklouzla noha. Kousek od našeho nocležiště vytéká ze skály pramen. Jeho voda je příjemně studená a zázračně osvěžující.Pokračuji dál. Princ loví mezi kameny myši.
Je, tamhle roste hruška a mezi listy vykukuje pár pláňat. Natrhala sem jich plnou náruč. Pokusím se je rozvařit ve vodě na kaši. Nebude to sice nic moc, ale alespoň nás to snad trochu zahřeje.
Pod stromem leží chroští. Jenže je děsně mokrý (To nezapálím ani kdybych se na hlavu stavěla).
Beru hrušky a vracím se. Budu muset najít v báglu nádobu na vodu.
To bláto je příšerné! Snažím se udržet rovnováhu a mám co dělat. Nohy mi ujíždějí a já mám ke všemu plnou náruč. Ani pořádně nevidím před sebe. Už abych byla u Martina. Snad se jeho stav nezhoršil.
Najednou mám prázdno pod nohama ... propadám se ... všude je tma ... není se čeho zachytit ... Křičela bych, ale mám stažené hrdlo a nevydám ani hlásku. Moje poslední myšlenka patřila Martinovi ...


Se snem za hranice všedních dní - ztraceni v pustině historie

21. listopadu 2009 v 2:00 | diky |  Počteníčko
Podle mého mínění má noc podstatně kratší trvání, než den. Totéž platí i o noci dnešní.
Ráno jsem se probudila pořádně zkřehlá a rozlámaná. Lvi i Martin ještě spí. Baví mne pozorovat je. César s Princem jsou se svým chrápáním horší než motorová pila. Martin se sladce usmívá a drže moji ruku.
Slunce už stojí hodně vysoko, tak bychom měli vstávat. Jenže jak Martina vzbudit? Už to mám! Vzduchem prolétla jedna pusa na nos.
Martin se po ní ohnal a otevřel oči. Usmívám se na něj úsměvem schovaným pro zvláštní příležitosti.
"Co to bylo, ty číslo?" ptá se. "No co by. Budíček, mladíku!" Lvi už také vstávají.
Nebe má barvu chrpových květů, co rostou v létě u nás na poli v obilí. Slunce pálí až běda.
Snídáme z Martinova ranečku (Už se mi ta antická jídla protiví. Mám děsnou chuť na obyčejný bramborák, ale musím si ji nechat zajít!).
Snídaně probíhá v tichosti. S Martinem po sobě pokukujeme a usmíváme se. Chvílemi mám pocit, že se v těch jeho studánkových očích utopím (ale krásně).
Po snídani se zvedáme a vyrážíme na cestu. Kam? Rozhodně bych moc chtěla domů, i když se bojím, že tam přijdu o Martina. Možná nebýt tohohle prapodivného výletu do historie, nikdy jsme se nepotkali a já bych si právě užívala šedé nudné dny ve škole, kdy ze všech stran slyším jen: "Šprtej, šprtej, šprtej, za chvíli maturuješ!" Tohle je vlastně taková oddechovka od starostí.
Naše kroky vedou pustinou, v níž není ani živáčka. Všude kolem jen samé stromy. Jako bychom chodili dokola (Jako malá holka jsem ráda četla pověsti. Pár jich bylo i o bludných kořenech, které kdo překročil, ten celý den bloudil i na cestě, kterou znal z paměti).
"Diky, stůj! Nehýbej se!" chytl mne Martin za ruku. Strnula jsem. "Co se děje?" ptám se a rozhlížím se po okolí. Dřín, než mi stačil Martin odpovědět, zahlédla jsem tlustého hada obtočeného kolem větve. "Pomalu ustupuj, obejdeme ho," táhl mne Martin pryč.
Couváme a jdeme velkou oklikou. Ještě stále se mi klepou nohy, ale už je to lepší.
Konečně les řídne a před námi se tyčí hory.
"Martine, už nemůžu. Jsem jako by mne zmlátili. Za chvíli už asi nezvednu ani nohu." "Tak dobře. Ale musíme najít nějaké místo k přenocování. Pojď dojdeme tamhle k té jeskyňce."
Šplháme přes velké balvany k otvoru. Docela dobrá skrýš. Snad tu nebude taková zima jako v lese. U vchodu roste jakési roští, tak se nám snad podaří i rozdělat oheň.
"Co se děje? ptala jsem se Martina, protože jsem zaslechla nezvyklý zvuk. "To nic, jen mi kručí v břiše." "Mě ještě ne, ale nebude to dlouho trvat." "Tak se navečeříme dřív, než se setmí."
Martin vyndal jídlo z batohu: "Budeme muset šetřit. Zítra se ohlédneme po nějakém domě, protože naše zásoby už dlouho nevydrží."
Jím a prohlížím si náš dočasný přístřešek. Slunce stojí už nízko nad obzorem, proto je jeskyně plná zajímavých stínů. Cítím na sobě Martinovi oči, ale nemám chuť se na něho dívat. Jenže to stejně dlouho nevydržím. Kdo nepoznal jeho pomněnkové oči, nikdy nepochopí, že se jim prostě nedá odolat.
Sedíme proti sobě, sami dva (tedy lvy nepočítám). Jen my dva ztraceni někde v pustině historie. Naděje na naši záchranu je mizivá, ale mi si z toho nic neděláme. Rodiče si o nás doma nejspíš dělají starosti, ale my jsme tu docela rádi.
"Co se ti honí hlavou?" ptá se Martin. "Ale jen tak. Rodiče se o nás už možná bojí, ale mně už se ani domů nechce." "Hlupáčku." Martin mne líbá a hraje si s pramínkem mých vlasů. Teď vzduchem mlaskla další pusa na jeho ledový nos.


... a co kdyby stávkovaly maminy?

16. listopadu 2009 v 21:12 | diky |  Počteníčko
Omlouvám se. že na chvíli přeruším výprávění, ale tohle mě štve už pár dní a po shlédnutí dnešních zpráv se o to prostě musím podělit.
Začalo to před pár týdny ... vláda vymyslela balíček úsporných opatření, kolem kterého byl rozruch, diskuse, ale nakonec se ho podařilo schválit. V původním návrhu bylo snížení porodného a rodičovského příspěvku. Pro rodiny s malými dětmi dost černé vyhlídky. Balíček byl schválen, s tím, že jak porodné, tak rodičák zůstanou beze změny. Ovšem asi o pětinu se sníži mateřská ... přiznám se, že mi v tu chvíli hlava nebrala, protože o ní se celou dobu nikdo nikde nezmínil. Náhodou jsem na internetu našla vysvětlující článek - tak trochu z kategorie černého humoru - páni zákonodárci totiž netuší jaký je rozdíl mezi mateřskou a rodičákem a tak vesele hlasovali.
Snížení se má dotknout i platů státních zaměstnanců, takže dneska bylo v jedněch zprávách, že budou stávkovat. Kvůli 4 %.
A v dalších zprávách oznamovali, že páni poslanci by rádi zrušili svůj přehmat ohledně snížení mateřské, ale nejspíš se jim to nepodaří, takže rodiny musí počítat s tím, že z téhle dávky budou mít příští rok o pětinu méně. A jelikož je to opatření přechodné, tak můžou být maminy rády, že to bude jen ten příští rok. Víte vy, jako dlouho se pobírá mateřská? Ve většině případů je to 28 týdnů. Když ji někdo nastoupí příští rok a vyjde mu čerpání do Silvestra 2010, tak má smůlu a má ji nižší.
1/5 = 20 % - přemýšlela jsem nad tím, kolik to asi tak u průměrné české rodiny dělá a odhadla bych to tak na 2 500,00 až 3 000,00 českých kaček měsíčně. Když si to přepočítáte na těch 28 týdnů, tak už jste na částce, za kterou si mohou nastávající rodiče pořídit kočárek, postýlku a další základní výbavičku pro svého potomka.
Nejsem žádný štváč a popichovatel, ale páni tam nahoře, co rozhodují o nás obyčejných mají výhodu - maminy nejspíš nikdy nenapadne jít stávkovat. Mají spoustu jiných důležitějších starostí. Vždyť i když stávkují dráhy, aerolinky, dopraváci, prodavači, zemědělci a co já vím kdo ještě, vždycky se to nejvíc dotkne občanů, kteří jsou v té chvíli nechtěnými rukojmími ve hře o něco. A maminy? Ty mají dost rozumu.
I když, kdo ví ... třeba se jednou naštvou, seberou kočárky s mrňaty, dotáhnou je do Prahy před pány ministry a chvíli jim je tam nechají - brečící, kňourající, pokaděné a hladové.

Se snem za hranice všedních dní - útěk

16. listopadu 2009 v 1:00 | diky |  Počteníčko
Ráno mě budí teplý lví jazyk na tváři. Nemám daleko k tomu, abych prospala celé dopoledne. Tenhle zvláštní způsob mne trochu vyděsil. Zdálo se mi právě o našich a o škole. Nebýt Césara, nebo snad Prince, mohla jsem si ještě chvíli pobýt tam u nás. Zavírám ještě oči, ale lev je neodbytný. Čumákem naráží do mé ruky. Už nemám šanci. Přidal se i ten druhý.
"Tak dobře, já tedy vstávám, ukecali jste mě," se smíchem odháním zvířata od postele. Asi vypadáme bláznivě, protože služka, která přinesla snídani, raději utekla. Lvi se bez rozpaků pouští do svých porcí a já se raději uchyluji k té své.
Celý den se přímo neskutečně vleče. Nebýt malé procházky zahradou, ukoušu se nudou. Když jsem si jistá, že mne nikdo nevidí, vzdychám, protože Martin není v dohledu a já ho asi miluju. Tvářím se asi dost otráveně, poněvadž na mne lidé divně koukají a něco si šuškají. Snažím se usmívat, ale nějak mi to nejde (Jako bych měla obličej stažený prapodivnou křečí).
Jsem ráda, že je tu konečně večer. Jídlo mi vůbec nechutná, každé sousto převaluju v puse jako hrst bláta. I lvi snad cítí, že se něco děje, jsou neklidní.
Přecházím pokojem, nešťastná, zamilovaná a zoufalá. Jakýkoli, i ten nejmenší šramot mne znepokojuje.
Teď se ozvalo trojí zaklepání na dveře. Vešel Martin a za ním dva vojáci.
"Diky, v paláci se začíná něco dít. Z příkazu císaře tě mají ti dva hlídat." Poplašeně na něj koukám. "Neboj se, já tě z toho dostanu ... princezno!" zašeptal.
Dveře se za Martinem a mými strážci zavřeli. Já tu bezmocně svírám ruce v pěst. Co mám dělat? Lvi mi sedí u nohou a pozorují mne svýma moudrýma očima. Jaké myšlenky jim teď asi táhnou hlavou? Jak ven?
Okno! No jasně, okno! Že mne to nenapadlo dřív. Jdu se podívat, jak vysoko je nad zemí. No, není to zase až tak moc.
"Diky!" ozvalo se ze tmy. Rozhlížím se důkladně a dole vidím Martina.
"Pod postelí máš provaz, někde ho uvaž a jeden konec mi hoď!"
Udělala jsem přesně to, co mi Martin poradil a za chvíli už je u mne. Nestačím se divit. Je převlečený do "civilu" (tedy do něčeho normálního). Sluší mu to víc než dřív, džíny, svetr, džíska.
"Tady máš svoje oblečení," podal mi uzlík šatů. Poprosila jsem ho aby se otočil, protože mi sice právě možná zachraňuje krk, ale ... Nemá se k tomu a tak ho umravní až výhružné lví vrčení.
"Už můžeš!" řekla jsem za chvíli, když jsem byla i já převlečená. "Paráda! Víš, že ti to docela sekne!" hodnotil můj zjev Martin.
"Dík za poklonou." Martin se mne ještě jednou podíval, potom si stáhl svetr a džísku a oblékl mne do nich jako nemluvně. Sám zůstal jen v tričku a než jsem mu stihla odporovat, že mu bude zima, rozkázal velitelsky: "Mizíme!"
Podívala jsem se na něj a pak dolů: "To nemyslíš vážně, že ne? Já byla odjakživa na dělák děsný dřevo a ty po mně chceš abych to teď zdolala?" "Nic jiného ti nezbývá. Nebo tu chceš zůstat? Já polezu první a dole ti pomůžu." A co lvi?" "Budeš je tu muset nechat."
Naposledy jsem pohladila Césara i Prince po hlavě a nechala si od nich olíznout dlaň.
Dívám se z okna na Martina na provaze a je mi špatně. Žaludek mi plave na vodě.
"Můžeš!" ten blázen je už dole. Chytla jsem lano a zavřela oči (Při těláku jsem byla tak nešikovná, že jsem se stěží dostala 10 centimetrů nad zem). Ani nevím, jak jsem se dostala dolů.
"Dobrý?" zeptal se Martin, když jsem pod nohama ucítila pevnou zem. Podlomily se mi nohy a nestát u mne Martin, asi bych přistála pěkně na tvrdém. V poslední chvíli mne objal. "O.K.?" zeptal se a já, jako neschopná slova (jako tradičně) jsem přikývla. Dívám se do těch modrých očí a zapomínám na okolí, naše ústa se přibližují.
Někde se něco pohnulo. Martin ztuhnul, sebral ze země batoh, chytil mne za ruku a vede mne pryč.
Utíkáme mezi stromy, Martin mi pomáhá přelézt zeď, ale stále za sebou slyšíme podivný dupot. Přibližuje se. Křečovitě svírám Martinovu ruku. Bojím se, že někde zakopnu. Větve nás chytají za vlasy, šaty, co chvíli si o ně div nezlámeme nohy.
Cítím, že už nemůžu. V nejbližší chvíli se asi natáhnu jak dlouhá tak široká o první kořen.
"Mar... ti... ne..." snažím se ze sebe dostat těch pár písmenek, "... já už ... nemůžu!" Podíval se na mne a i na něm je vidět vyčerpání. "Dobře, Diky, dáme si chvíli pauzu. Snad se nám podaří najít nějakou skrýš."
Snažíme se ve tmě, jen občas prosvětlené měsícem, něco najít. Martin objevil perfektní houštinu. Schováme se do ní a uvidíme, co bude dál.
Sedíme tu vedle sebe, Martin mě drží kolem ramen. Oběma nám tluče srdce strachy. Posloucháme zvuky kolem. Dusot se pořád přibližuje. Každým okamžikem roste můj strach: "Martine, co budeme dělat?" Martin se na mne dívá a je stejně bezradný jako já. Jen mne ještě pevněji svírá.
Můj mozek pracuje na plné obrátky, bohužel mi to není nic platné.
Podle zvuku jsou už naši pronásledovatelé hodně blízko a jejich tempo se zpomaluje. Už ví, že jim neutečeme. Moc mi nechybí do breku. Schovala jsem hlavu Martinovi na hruď, už nechci nic vidět, ani slyšet.

"Už se neboj! Je to dobrý!" hladí mě Martin po vlasech a já přemýšlím, jestli už nejsem mrtvá. Zvedám hlavu a nechápavě se na něj dívám. "Otoč se!" Za mými zády vykukují z roští dvě lví hlavy.
Spadl mi kámen ze srdce. Jen by mne zajímalo, jak nás našli.
"S nimi už se nemusíme ničeho bát," ujišťuje mne Martin.
Co povídá dál, už bohužel nevnímám. V důsledku strachu, vyčerpání a všech událostí jsem usnula jako špalek.


Se snem za hranice všedních dní - kluk

12. listopadu 2009 v 4:00 | diky |  Počteníčko
Je večer. Sleduji západ slunce a přemýšlím, co teď asi dělají naši doma. Představila jsem si tváře všech lidí, které znám. Možná mne teď hledají.
A já tu zatím trčím se dvěma lvy v době císaře Nera. Hladím jejich chundelaté hlavy. Po tvářích mi stékají slané slzy.
Někdo klepal na dveře. Než jsem stačila cokoli říci, objevila se kudrnatá Klukova hlava: "Můžu dál?" Neschopna slova jsem jen kývala hlavou, nechtěla jsem aby poznal, že jsem brečela. Kluk vešel a já si honem utírala z tváří slzy.
"Jemináčku, princezno, snad nepláčeš?" zeptal se mě. Chytl mne za bradu a díval se mi zpříma do očí. Málem se mi podlomila kolena.
"Neříkej mi, prosím tě princezno, do té mám hodně daleko," poprosila jsem ho. "Omlouvám se, nevěděl jsem, že jsi taková citlivka. Dopoledne na zahradě jsi na mne dělala větší dojem." "Promiň, já nechtěla. Trochu mi povolily nervy. Nezlob se, je toho na mne trochu moc."
"To je dobrý," uklidňoval mne Kluk, "včera s těma lvama jsi docela zaválela. Jo, můžu si přisednout?" A aniž bych mu odpověděla, odehnal lvy kousek stranou. Ani neprotestovali.
"Tedy, mladíku, já zírám nad vaší drzostí," na oko jsem se začala zlobit. "Ale no tak," chytl mě kolem ramen a se mnou se zatočil svět. Udělat to někdo jiný, začnu protestovat, jenže pro kluky, co mají oči v barvě pomněnek, mám slabost. Tak jen sedím a poslouchám tep svého i jeho srdce.
"Víš, že jsem měl o tebe včera strach?" zeptal se Kluk a já se na něho nevěřícně dívám. "Vedle těch lvů jsi vypadala moc jemně a křehce, jako panenka z porcelánu. Měla jsi štěstí, že krátce před tím, než jsi jim byla předhozena jako večeře, nacpal jsem je k prasknutí. Moc nechybělo a zůstala jsi v aréně sama."
Á, odpověď na další otazník.
"Ty nejsi odsud, co?" vyzvídám. "Jak jsi to poznala?" (To by poznal i slepý) "Na určité věci mám zkrátka nos!" Kluk mne za něj chytl. "Au, to bolí, ty surovče!" Hraji si na uraženou a Kluk se snaží dát všechno zase do pořádku: "Tak se nezlob. Já si jen chtěl sáhnout na super nos z 20. století." Zarazila jsem se: "Odkud jsi?" "Ze stejné doby jako ty. A stejně jako ty nevím, jak jsem se sem dostal. Najednou jsem tu a nebýt tebe, tak jsem tu sám. Jo, já jsem Martin!" "Pavla, ale klidně mi říkej Diky."
"Musím se ti, Diky, k něčemu přiznat. Jestli se odsud nedostaneme co nejrychleji, octneme se v pěkném průšvihu. Vláda císaře Nera se pomalu chýlí ke konci. Už mu zbývá necelý poslední měsíc. Musíme utéct!"
Mám sice pro strach uděláno, ale teď mi naskakuje husí kůže: "To myslíš vážně, Martine?" "Smrtelně! Pokusím se něco vymyslet a snad se nám podaří zmizet už zítra. Jen na sebe dávej pozor, protože kolem císaře se to jen hemží zrádci a já bych nerad přišel o kamarádku, kterou jsem sotva poznal. Lvi, Princ a César, tě snad ohlídají. A teď už koukej jít spát, princezno, moc to potřebuješ. Já musím zmizet."
Než jsem se na cokoli zmohla, dal mi pusu na nos a už je za dveřmi.
Stojím u okna, nepřítomně koukám ven, hladím lvy po hřívách a do nekonečna si opakuji to krásné jméno: "Martin, Martínek!"
Pomalu přestávám litovat, že jsem se do téhle doby dostala. V našem světě bych Martina nejspíš nikdy nepotkala a to by byla děsná škoda. Asi jsem se zamilovala, protože mi všechno přišlo mnohem hezčí a barevnější.


Se snem za hranice všedních dní - ráno moudřejší

6. listopadu 2009 v 5:00 | diky |  Počteníčko
Kdyby bylo normální ráno, vstala bych, sbalila učení a šla do školy. A celé odpoledne bych poslouchala nezáživné řeči našich pánů profesorů (Poslední dobou, mne škola moc nebavila, ale teď bych dala nevím co za to, aby všechno bylo normální).
Bohužel jsem po probuzení zjistila, že se žádná změna nekoná.
Lvi se procházejí po pokoji. Venku svítá. I když se mi tady nelíbí (hlavně kvůli mému postavení), musím přiznat, že jsem nezažila krásnější východ slunce. Stovky ptáků na stromech ladí své trylky na ranní koncert. Stojím v okně a vychutnávám tu krásu. Po tváři mi pomalu stéká slza.
"Nebreč, princezno!" ozvalo se zpoza stromů. Tentokrát už se mi to snad nezdá, nejsem přeci blázen, to vím určitě. Ať se rozhlížím sebe pozorněji, nikoho nevidím. Ale nic přeci nemůže mluvit. Té záhadě musím přijít na kloub.
Nejsem žádná princezna a taky nemám ráda, když si se mnou někdo hraje jako kočka s myší.
Lvi jsou neklidní. Co se jim nelíbí? Jsem nucena zanechat svého pátrání a podívat se, co se děje.
Někdo sahá na kliku ... Rozhlížím se po místnosti, čím bych se asi tak mohla bránit.
Vešla služka se snídaní pro mne i pro lvy (Přiznám se, že jsem se v první chvíli dost vyděsila).
Když odešla, zkoumám, čím mne tu vůbec chtějí uctít. Hm, nevypadá to zle. Placky, nějaké ovoce, které ani neznám a ve džbánu je podle všeho víno (Mám chuť na koblížky a pořádný hrnek mléka, ale ani to tu asi neznají. Zastánci racionální výživy by si tu ale určitě přišli na své).
Pomalu jím a pozoruji lvy. Jejich mohutné zuby trhají maso snáze než papír. Mrazí mne při pomyšlení, že takhle jsem mohla dopadnout i já.
Tohle všechno přeci není samo sebou. Chtěla bych poznat svého ochránce. Je to snad ten, co umí česky, nebo někdo jiný? Začíná se kolem mne hemžit nějak moc otazníků.
Dojídám poslední sousto a na dveře klepe další návštěva. Vešel sluha, který má nejspíš značné postavení, neboť jeho oblečení je plné zlatých tretek, a uklonil se mi (musím podotknout, že se mi od mého šťastného návratu z arény klaní všichni). Naznačil mi, abych ho následovala. Lvi jdou samozřejmě se mnou.
Jsem znovu vedena spoustou komnat až do zahrady. Tady musím chvíli počkat. Zatím se rozhlížím kolem.
Jestli opravdu existuje Ráj, tak mu tohle místo sloužilo jako předloha. Všude rostou květiny nejrůznějších barev a tvarů. A těch stromů. Obdivuji se všemu stejně, jako by se člověk z téhle doby obdivoval naší technice .
Stojím tu a nebýt kroků, které mne vyrušily ze zadumáni, tak na tom místě snad zkamením.
Přichází onen zrzek, jenž včera seděl pod baldachýnem. A s ním jde docela hezký kluk asi tak starý jako já. Je to zvláštní dvojice, zrzoun malý, zavalitý, neposlušná rezavá kštice a prasečí očka. Připomíná mi řádně vypaseného hospodského tatíka. Budí ve mě odpor. Zato při pohledu na Kluka mám ledově, ale krásně u srdce. Měří asi o hlavu víc než já, tmavovlasý, modrooký. Škoda jen, že není od nás.
"Ahoj, princezno!" usmál se na mě a já v té chvíli strnula. Tohle je tedy odpověď na moji otázku. Tenhle kluk umí česky. To je tedy gól!
Zrzoun začal něco povídat a Kluk mi jeho řeč překládal: "Císař Nero je rád, že tě může hostit ve svém domě. Považuje tě, díky tomu, jak se k tobě chovají lvi, za nějakou bohyni. Bude rád, když tu zůstaneš. Co možná nejdéle,"
Jsem zaskočena, ale přistupuji na tuto hru: "Děkuji jeho císařské milosti", jediná slova, co jsem dala dohromady. Císař mne pozval na malou procházku zahradou.
Celou dobu mlčíme. Jen občas se na sebe s Klukem podíváme (neznám antická jména, tak mu říkám prostě Kluk).
Oni mne tedy považují za bohyni, která by je nejspíš měla obdařit svou přízní. Jsem z toho trochu moudřejší, ale o moc ne.


Se snem za hranice všedních dní - v jámě lvové

1. listopadu 2009 v 7:00 | diky |  Počteníčko
Všechno jednou končí. Nyní končí i moje pouť tímto domem. Projít dveřmi poslední místnosti a jsem na malé terase. Navazuje na ni amfiteátr. Hlediště je téměř plné. Při mém příchodu se celý ten dav rozšuměl (Já jako hlavní hrdina večera? No potěš mne! Děkuji pěkně, ale nemám vůbec zájem a vlastně ani čas!)
Na protější straně pod baldachýnem rozeznávám v posledních paprscích slunce malou podsaditou postavičku. Mám nejasné tušení, že je to sám neslavně známý císař Nero. Jeho jméno mezi sebou několikrát pronesli moji průvodci (Už si pomalu zvykám na skutečnost, že jsem ve společnosti lidí, kteří jsou už hezkých pár století mrtví. Jen nemůžu přijít na to, co tu vlastně dělám já)
Pomalu, krok za krokem sestupuji do středu divadla. Mám nepříjemný pocit. Začne se tu něco dít. Pomalu a jistě mi po zádech stékají kapičky ledového potu. V ústech mám jako po pochodu vyprahlou pouští. Dokonce i hlad mne přešel (Být věřící, asi se začnu modlit za spásu své duše. Nevím sice, co mne čeká, ale situace nevěstí nic dobrého).

Teď ... Něčí ruce mne vzaly a vhodily do středu arény.
"Jejda!" první slovo, které jsem ze sebe vydala. Dopadla jsem totiž na všechny čtyři a první, co jsem uviděla, byli dva statní lvi. V mžiku stojím na nohou a v hlavě se mi horečně honí myšlenky na záchranu (Odehrávat se tohle ve filmu, nejspíš omdlím a dav zařve hrůzou. Oni přece nechtějí moji smrt. Nic jsem nikomu neudělala. Jsem přece trochu jiná, ale to snad nevadí. Já taky nesoudím lidi podle barvy kůže).
Lvi se ke mně pomalu blíží. Obecenstvo ztichlo a já mám co dělat, aby se mi nepodlomila kolena.
Začínám se uklidňovat alespoň vlastním hlasem: "Kočičko, čičí! Vždyť ty mne nemůžeš sežrat! To přeci nejde! Už proto, že jsem o hezkou řádku let mladší než ty! Vždyť já v téhle době vlastně ani neexistuji!"
Chce se mi křičet, ale místo toho se zmůžu jen na sotva slyšitelné šeptání (Strach dokáže s člověkem udělat své).
Obě ruce spouštím podél těla. Ať si mne tedy sežerou (Kdyby v hledišti seděl nějaký novinář, byla bych zítra slavná na první straně s tučnými titulky. Takhle se o mém konci nikdo nedoví. Možná je to dobře, třeba by se psalo hlavně o mém strachu).
Zavadila jsem o kapsu u kalhot a ona zašustila. Vlastně spíš její obsah. Vytáhla jsem načatý balíček karamel a současně mne jako blesk osvítila myšlenka na záchranu (Hlavně aby to vyšlo).
"Na, číčo, vezmi si!" hodila jsem po každém lvovi jednu rozbalenou.
Oba k ní přišli, nevěřícně očichali a pak už jsem jen viděla dva jazyky a je po karamelách. Tak to ještě jednou zopakuji, reakce je stejná.
Po snězení druhého bonbónu ke mě lvi přišli a chovají se přátelsky.
Teď už mi dělají starost jen ti lidé. Jedni pískají, druzí tleskají (Vida, myslela jsem si že s mými současníky toho mají pramálo společného). Zmatek. Ohlížím se, jestli po mě, pro velký úspěch, někdo něco nehodí.
Lvi začali výhružně vrčet. Ohlížím se. Přichází jeden ze sluhů a naznačuje mi, abych ho následovala.
Tak jdu a lvi se mnou.
Když míjím vchod do arény, ozve se z kouta: "Byla jsi perfektní, princezno!" Rozhlížím se, kdo to řekl, ale nejspíš se mi jen něco zdálo.

Sluha mne vedl do jednoho z těch krásných pokojů, kde jsem měla připraveny překrásné šaty. Musela jsem se vzdát trika, džín i sandálů a nahradit je antickým rouchem. Sluha je odnesl pryč a nebýt lvů, kteří mne nenechali ani na minutu samotnou, rozbrečela jsem se jako malá holka.
Teď tu sedím sama, z každé strany jedno zvíře, mezi čtyřmi stěnami.
Oknem vidím hvězdnaté nebe. Je mi mizerně. Být tak doma, pustím si písničku a za chvíli je líp. Ale co tady? Leda bych začala zpívat já, ale to nemohu riskovat.
Lvi vedle mne oddychují ze spánku a mě se už také klíží oči.
Jdu spát, zítra se uvidí!!!