Se snem za hranice všedních dní - útěk

16. listopadu 2009 v 1:00 | diky |  Počteníčko
Ráno mě budí teplý lví jazyk na tváři. Nemám daleko k tomu, abych prospala celé dopoledne. Tenhle zvláštní způsob mne trochu vyděsil. Zdálo se mi právě o našich a o škole. Nebýt Césara, nebo snad Prince, mohla jsem si ještě chvíli pobýt tam u nás. Zavírám ještě oči, ale lev je neodbytný. Čumákem naráží do mé ruky. Už nemám šanci. Přidal se i ten druhý.
"Tak dobře, já tedy vstávám, ukecali jste mě," se smíchem odháním zvířata od postele. Asi vypadáme bláznivě, protože služka, která přinesla snídani, raději utekla. Lvi se bez rozpaků pouští do svých porcí a já se raději uchyluji k té své.
Celý den se přímo neskutečně vleče. Nebýt malé procházky zahradou, ukoušu se nudou. Když jsem si jistá, že mne nikdo nevidí, vzdychám, protože Martin není v dohledu a já ho asi miluju. Tvářím se asi dost otráveně, poněvadž na mne lidé divně koukají a něco si šuškají. Snažím se usmívat, ale nějak mi to nejde (Jako bych měla obličej stažený prapodivnou křečí).
Jsem ráda, že je tu konečně večer. Jídlo mi vůbec nechutná, každé sousto převaluju v puse jako hrst bláta. I lvi snad cítí, že se něco děje, jsou neklidní.
Přecházím pokojem, nešťastná, zamilovaná a zoufalá. Jakýkoli, i ten nejmenší šramot mne znepokojuje.
Teď se ozvalo trojí zaklepání na dveře. Vešel Martin a za ním dva vojáci.
"Diky, v paláci se začíná něco dít. Z příkazu císaře tě mají ti dva hlídat." Poplašeně na něj koukám. "Neboj se, já tě z toho dostanu ... princezno!" zašeptal.
Dveře se za Martinem a mými strážci zavřeli. Já tu bezmocně svírám ruce v pěst. Co mám dělat? Lvi mi sedí u nohou a pozorují mne svýma moudrýma očima. Jaké myšlenky jim teď asi táhnou hlavou? Jak ven?
Okno! No jasně, okno! Že mne to nenapadlo dřív. Jdu se podívat, jak vysoko je nad zemí. No, není to zase až tak moc.
"Diky!" ozvalo se ze tmy. Rozhlížím se důkladně a dole vidím Martina.
"Pod postelí máš provaz, někde ho uvaž a jeden konec mi hoď!"
Udělala jsem přesně to, co mi Martin poradil a za chvíli už je u mne. Nestačím se divit. Je převlečený do "civilu" (tedy do něčeho normálního). Sluší mu to víc než dřív, džíny, svetr, džíska.
"Tady máš svoje oblečení," podal mi uzlík šatů. Poprosila jsem ho aby se otočil, protože mi sice právě možná zachraňuje krk, ale ... Nemá se k tomu a tak ho umravní až výhružné lví vrčení.
"Už můžeš!" řekla jsem za chvíli, když jsem byla i já převlečená. "Paráda! Víš, že ti to docela sekne!" hodnotil můj zjev Martin.
"Dík za poklonou." Martin se mne ještě jednou podíval, potom si stáhl svetr a džísku a oblékl mne do nich jako nemluvně. Sám zůstal jen v tričku a než jsem mu stihla odporovat, že mu bude zima, rozkázal velitelsky: "Mizíme!"
Podívala jsem se na něj a pak dolů: "To nemyslíš vážně, že ne? Já byla odjakživa na dělák děsný dřevo a ty po mně chceš abych to teď zdolala?" "Nic jiného ti nezbývá. Nebo tu chceš zůstat? Já polezu první a dole ti pomůžu." A co lvi?" "Budeš je tu muset nechat."
Naposledy jsem pohladila Césara i Prince po hlavě a nechala si od nich olíznout dlaň.
Dívám se z okna na Martina na provaze a je mi špatně. Žaludek mi plave na vodě.
"Můžeš!" ten blázen je už dole. Chytla jsem lano a zavřela oči (Při těláku jsem byla tak nešikovná, že jsem se stěží dostala 10 centimetrů nad zem). Ani nevím, jak jsem se dostala dolů.
"Dobrý?" zeptal se Martin, když jsem pod nohama ucítila pevnou zem. Podlomily se mi nohy a nestát u mne Martin, asi bych přistála pěkně na tvrdém. V poslední chvíli mne objal. "O.K.?" zeptal se a já, jako neschopná slova (jako tradičně) jsem přikývla. Dívám se do těch modrých očí a zapomínám na okolí, naše ústa se přibližují.
Někde se něco pohnulo. Martin ztuhnul, sebral ze země batoh, chytil mne za ruku a vede mne pryč.
Utíkáme mezi stromy, Martin mi pomáhá přelézt zeď, ale stále za sebou slyšíme podivný dupot. Přibližuje se. Křečovitě svírám Martinovu ruku. Bojím se, že někde zakopnu. Větve nás chytají za vlasy, šaty, co chvíli si o ně div nezlámeme nohy.
Cítím, že už nemůžu. V nejbližší chvíli se asi natáhnu jak dlouhá tak široká o první kořen.
"Mar... ti... ne..." snažím se ze sebe dostat těch pár písmenek, "... já už ... nemůžu!" Podíval se na mne a i na něm je vidět vyčerpání. "Dobře, Diky, dáme si chvíli pauzu. Snad se nám podaří najít nějakou skrýš."
Snažíme se ve tmě, jen občas prosvětlené měsícem, něco najít. Martin objevil perfektní houštinu. Schováme se do ní a uvidíme, co bude dál.
Sedíme tu vedle sebe, Martin mě drží kolem ramen. Oběma nám tluče srdce strachy. Posloucháme zvuky kolem. Dusot se pořád přibližuje. Každým okamžikem roste můj strach: "Martine, co budeme dělat?" Martin se na mne dívá a je stejně bezradný jako já. Jen mne ještě pevněji svírá.
Můj mozek pracuje na plné obrátky, bohužel mi to není nic platné.
Podle zvuku jsou už naši pronásledovatelé hodně blízko a jejich tempo se zpomaluje. Už ví, že jim neutečeme. Moc mi nechybí do breku. Schovala jsem hlavu Martinovi na hruď, už nechci nic vidět, ani slyšet.

"Už se neboj! Je to dobrý!" hladí mě Martin po vlasech a já přemýšlím, jestli už nejsem mrtvá. Zvedám hlavu a nechápavě se na něj dívám. "Otoč se!" Za mými zády vykukují z roští dvě lví hlavy.
Spadl mi kámen ze srdce. Jen by mne zajímalo, jak nás našli.
"S nimi už se nemusíme ničeho bát," ujišťuje mne Martin.
Co povídá dál, už bohužel nevnímám. V důsledku strachu, vyčerpání a všech událostí jsem usnula jako špalek.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dvojind dvojind | 23. listopadu 2009 v 17:49 | Reagovat

Zdravím. V TV jsem byla také dřevo, po takovém dobrodružném úprku bych určitě neusnula, v křoví už vůbec ne. Bojím se i myši, natož lva. Ráda bych se dověděla, kde se ti lvi vzali v pokoji, to snad byla teprve lvíčata???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama