Leden 2012

A co děti ... (mají si kde hrát?)

5. ledna 2012 v 22:17 | diky |  Počteníčko
To, co chci dneska napsat, mě trápí už nějaký čas. I když jsem jako nadpis použila název jedné písničky, tak tohle počteníčko nebude jen o dětském hraní. Před pár dny jsem totiž zjistila, že oboje zimní dětské botičky, které má naše malá teprve krátce, jsou v katastrofálním stavu. Nebyly zrovna nejlevnější a rozhodně jsem je nekupovala u žádných pokoutních prodejců ani na tolik populárních internetových bazarech. Docela mě to naštvalo. A tak jsem si teď sedla a začala psát ...
Dostali jste taky někdy mail s tím, co všechno ohrožovalo nás narozené před památným rokem 1989? Asi jo. Já sama jsem ho četla hned několikrát. Musela jsem se pousmát, protože to, co tam autor vymyslel, byla do puntíku pravda. Jenže ...
V okamžiku, kdy jsem se stala maminkou, mě tak trochu humor přešel. Najednou jsem si uvědomila, že svět plný reklamních nástrah a, jestli to tak můžu napsat, i hodně rychlé spotřeby i všeho jiného než jídla, je k dnešním dětem poněkud krutý.
Začnu hračkama - jestli máte doma děti, určitě mi dáte za pravdu, že tolik jako ony jste vy nejspíš neměli. Pravdou je, že moje babička má schovanou dřevenou stavebnici, ze které se dali stavět nejpodivuhodnější věci včetně dopravních prostředků. Moje maminka zase schovala panenky, se kterými jsme si hrály. Všechny tyhle hračky přežili a nejspíš ještě přežijí několik desetiletí.
Naší malé jsou dva roky. Za tu dobu se u nás nashromáždila docela slušná kupa hraček. Nikdy by mne nenapadlo, jak moc budou jiné než ty moje. Třeba kostičky - určitě je znáte - poskládáte z nich obrázek a při troše šikovnosti otočením objevíte dalších 5. Nevím, jestli dočkají konce roku. Jejich český výrobce se sice na krabičce pyšní tradicí od roku 19.., ale po několika málo použitích se na nich začaly odlepovat obrázky a obávám se, že brzy je budeme používat jen k populárnímu stavění komínů. K prvním narozeninám dostala naše malá velkou panenku. Jmenovala se stejně jako ono, a mě to tolik rozněžnilo, že jsem ji koupila. Vůbec mě nenapadlo, že je to panenka spíš na výstavku, než na hraní. Když koupíte dítěti panenku s vlásky, napadlo by Vás, že nejsou česací? Mě ne, až do chvíle, kdy jsme milou nanynku rozbalili, rozpustili jí roztomilý culíček a zjistlili, že ji už v životě neučešeme. Chudák panenka vypadá jako by prodělala chemoterapii. Vlásky má jen po obvodu hlavičky a pak ještě malinko na temeni. Jinak má hlavičku holou jako koleno. A vlásky jsou tak "kvalitní", že nejdou rozčesat. Před pár dny jsem to psychicky nevydržela, milou panenku ostříhala, pinzetou vytahala zbytky vlásků a teď jí našívám nové z háčkovací příze. Podobných šmejdíků tu mám víc. A to už ani nepíšu o oblečení, které nic nevydrží, botičkách, kočárku, knížkách ...
Máme doma úžasnou barevnou knížku "Moje nejkrásnější pohádky". Nenapadlo by mě, že pohádky, které se v ní skrývají, jsou spíš horory pro dospělé. Nejdrsnější byla malá prodavačka zápalek a Modrovous. To jsem raději přeskočila.
Jsem z toho všeho otrávená a je mi smutno. Přemýšlím nad tím, že i tohle přeci vychovává naše děti. Nejenom to, jak se k nim chováme my, jaký jim dáváme příklad. Ale i to, jakými věcmi jsou obklopeni. Co ty věci vydrží, jak vypadají, jaké jsou. A co když je v sebelepší víře obklopujeme značkovými věcmi z reklam a letáků. A klidně i nakoupenými jen na základě našeho úsudku. A on je to většinou jen brak a šmejd?
A co děti ... naučíme je, že nekvalitní je normální. S čím si pak budou hrát děti našich dětí - s hračkami, které vydrží den, dva, týden?